Benito Amilcare Andrea Mussolini
Benito Mussolini italský fašistický politik, předseda vlády a diktátor, který po boku hitlerovského Německa zatáhl Itálii do bojů druhé světové války, přichází na svět 29. července roku 1883 v italském Predappiu v rodině kováře.
V mládí Mussolini studuje na učitelském ústavu - po absolutoriu (v roce 1901) pak Benito Mussolini krátký čas působí jako učitel ve vesnici Gualtieri nedaleko svého rodiště - již ale v roce 1902 učitelské místo opouští a odchází do Švýcarska, kde se pak živí pomocnými pracemi. Po návratu do Itálie (v roce 1904) nastupuje Mussolini prezenční vojenskou službu, po roce 1908 se pak živí jako příležitostný novinář, snaží se přitom (neúspěšně) prosadit i jako literát.
V roce 1912 se Benito Mussolini stává redaktorem stranických novin Italské socialistické strany (sám je jejím členem od roku 1902), nazvaných Avanti (tj. Vpřed), o dva roky později, v roce 1914 se pak stává jejich ředitelem. Stále ještě v roce 1914 je ale Benito Mussolini ze socialistické strany vyloučen - důvodem jsou Mussoliniho odlišné názory na vstup Itálie do bojů první světové války. Benito Mussolini po svém odchodu z řad socialistické strany (a z listu Avanti) začíná vydávat list Il popolo d'Italia, kde poprvé nastiňuje program své budoucí politické strany, v letech 1915-17 pak Benito Mussolini bojuje v řadách italské armády v bojích první světové války - válka pro něj končí zraněním (je zasažen do hýždí střepinami z granátu). Po skončení první světové války se Benito Mussolini vrací k myšlence na založení vlastní politické strany a v roce 1919 pak vzniká v Miláně polovojenská politická organizace Fasci di Combattimento (tj. Bojové svazky) - v roce 1921 je pak tato organizace změněna na fašistickou stranu, nesoucí název Partito Nazionale Fascista.
V čele své strany se pak Benito Mussolini během krátké doby dostává až na krajní pravici italského politického spektra (do italského parlamentu se jako poslanec dostává v roce 1921), po pochodu fašistických "černých košil" na Řím je pak v roce 1922 jmenován italským králem Viktorem Emanuelem III. předsedou vlády - v jejím čele pak Benito Mussolini zahajuje program rozsáhlých hospodářských reforem, zároveň stále více uzurpuje moc do svých rukou.
V roce 1925 začíná Benito Mussolini vládnout Itálii otevřeně diktátorským způsobem - začíná být titulován jako capo del governo e duce del fascimo (tj. šéf strany a vůdce státu), je nastolena diktatura jediné povolené politické strany, zavedena cenzura, političtí oponenti (zejména socialisté a komunisté) jsou perzekuováni a vražděni.
Ve třicátých letech 20. století, poté, co je upevněna jeho moc nad Itálií, začíná období Mussoliniho zahraničních, politických i vojenských výbojů - v roce 1935 zaútočí bez vyhlášení války Mussoliniho Itálie na Habeš (Etiopii) a v květnu roku 1936 je Habeš začleněna mezi italské koloniální panství.
V roce 1936 pak Benito Mussolini vojensky a hospodářskou pomocí podpoří ve španělské občanské válce Francovy fašisty, později se pak Mussolini připojuje k Paktu tří, tj. k nacistickému Německu a Japonsku.
Od roku 1939 (od dubna) pak Mussoliniho Itálie okupuje Albánii, v roce 1940 se pak Benito Mussolini připojuje se svým státem k Paktu tří (tj. k nacistickému Německu a Japonsku) a
účastní se útoku na Francii a Řecko, později se pak italské jednotky účastní útoku na Sovětský svaz.
V červenci roku 1943 je pak Benito Mussolini, poté, co postupně ztratí podporu veřejnosti i vedení své strany, svržen (král Viktor Emanuel III. jej zbavuje premiérské funkce), zatčen a uvězněn - již v září stejného roku je ale Benito Mussolini nicméně německým komandem osvobozen a postaven do čela tzv. Italské socialistické republiky, vazalského státečku na severu Itálie s centrem v Saló, podřízeného nacistickému Německu.
Když na jaře roku 1945 armády Spojenců začne být Mussoliniho pozice na severu Itálie ohrožena, rozhodne se Benito Mussolini k útěku do Německa - během tohoto útěku je ale poznán a nedaleko jezera Como pak i zatčen i se svojí milenkou C. Petacciovou: 28. dubna jsou pak oba partyzány zastřeleni a jejich těla jsou veřejně vystavena v Miláně.
Zobrazují se příspěvky se štítkemReferáty. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemReferáty. Zobrazit všechny příspěvky
Čínská a indická matematika
Čínská a indická matematika
V Indii i v Číně se začala matematika vytvářet asi ve stejné době jako v Egyptě – před více než 5 000 lety. Již na začátku našeho letopočtu byli Indové pozoruhodnými matematiky. V lecčems přispěli i starým Řekům. Avšak Indie byla izolována od ostatních zemí tisícikilometrovými vzdálenostmi a vysokými horami.
Arabové byli prvními cizinci, kterým se poštěstilo přiučit se u indických matematiků. V Indii se mohli skutečně mnohému naučit.
Indie
Před dvěma nebo dvěma a půl tisíci lety před n. l. byly napsány staroindické knihy zvané védy.
V těchto knihách a v přepracovaných tzv. sutrách jsou podrobná pravidla pro přeměnu obrazců na jiné se stejným obsahem, pro rozdělování a skládání těchto obrazců. Indové přitom používají hlavně pravoúhlých trojúhelníků, jejichž strany jsou vyjádřeny celými čísly.
Ve védách jsou uvedeny tyto typy trojúhelníků:
se stranami 3, 4, 5 a tomu podobné, jejichž strany jsou 3k , 4k , 5k ( k je přirozené číslo )
se stranami 5, 12, 13 a 5k , 12k , 13k
se stranami 8, 15, 17 a 12, 35, 37
pravoúhlé trojúhelníky mají tu vlastnost, že součet obsahů čtverců nad odvěsnami se rovná obsahu čtverce nad přeponou ( Pythagorova věta ).
Tomuto požadavku vyhovují trojúhelníky s prve uvedenými stranami. Např.:
12² + 35² = 144 +1225 = 1369 = 37²
Sestrojení obrazce jiného tvaru, který by byl přesně stejně veliký jako daný obrazec, a jiné podobné úlohy jsou také podstatnou částí řecké geometrie a učí se jim u nás ve škole.
Stavitelské umění vyžadovalo skládání čtverců, trojúhelníků nebo mnohoúhelníků ze čtvercových desek nebo cihel. Tento úkol byl pravděpodobně podnětem k vypracování nauky o trojúhelníkových, čtvercových a všeobecně mnohoúhelníkových číslech. Tato nauka byla velmi rozšířená i v Řecku.
Trojúhelníkovými se nazývala čísla 1, 3, 6, 10, 15 atd.,čtvercovými 1, 4, 9, 16, 25 atd.Zobrazíme-li cihly tečkami, pak tato čísla představují množství teček
( cihel ) nezbytných pro sestrojení trojúhelníka nebo čtverce při postupném zvětšování jejich stran tak, jak ukazují nákresy.
Čtvercové desky ( cihly ) byly základním stavebním materiálem v Indii, a zvláště v sousedním Babyloně, kde je veliká nouze o kámen i dřevo. Stejná velikost obrazců se určuje podle počtu těchto desek.
Tato praktická úloha stavitelského umění vyvolala otázku o určování počtu desek nezbytných pro sestrojení trojúhelníka, čtverce nebo mnohoúhelníka s danou velikostí obsahu.
Řešení této úlohy vyžadovalo studium vlastností posloupnosti přirozených čísel: 1, 2, 3, 4………,čísel trojúhelníkových 1, 3, 6, 10, 15………, a čtvercových: 1, 4, 9, 16,……Těmito otázkami se zabývaly Babyloňané , Indové a později řečtí matematici, zvláště Pythagoras ( VI. Stol. p.n.l. ) a jeho škola.
V životopisech Pythagorových se vypráví o jeho pobytu v Egyptě, v Babyloně a Indii. Je pravděpodobné, že mnohé jemu připisované objevy, počítajíc v to učení o tzv. obrazových číslech, pocházeli vlastně z Babylona a Indie, kde tato nauka vznikla z úkolů stavitelského umění těchto zemí.
Nejcennějším příspěvkem Indů do pokladnice matematických poznatků lidstva je námi používaný způsob zápisu čísel pomocí deseti znaků: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 0.
Základem tohoto způsobu je myšlenka , že táž číslice označuje jednotky, desítky, stovky nebo tisíce, podle toho na kterém místě stojí. Chybí-li nějaké řady, označí se jejich místo nulami, které se připisují k číslicím.
Konečné zpracování této místní nebo posiční numerace, myšlenky, kterou měli Babyloňané,je největší zásluhou Indů.
Velký francouzský matematik Laplace k tomu poznamenává: „Myšlenka, vyjádřit všechna čísla několika znaky tím, že jim dáváme podle významu tvaru i význam místa, je tak prostá, že právě pro tuto prostotu je těžko ocenit, jak je podivuhodná. Že není lehké k tomu dojít, vidíme jasně na příkladu řeckých mudrců – Archimeda a Pollonia, jimž tato myšlenka zůstala skryta.”
Velký objev místní soustavy numerace nebyl učiněn nějakým geniálním člověkem. Tento objev Indů, stejně jako všechny objevy Egypťanů a Babyloňanů, jsou výsledkem dlouhého, postupného obohacování zkušenosti a pozorování celého národa. Takový je původ mnoha na první pohled velmi abstraktních matematických poznatků.
Co to vůbec je poziční číselná soustava?
Od nepaměti zapisovali lidé čísla podle řádů: jednotky, stovky, tisíce, atd. Indové při svém zápisu používali rovněž řádů. Měli však podstatně více názvů, než máme my – každý řád označovali zvláštním termínem. My říkáme třeba desetitisíce, v jazyku hindí se však název tohoto řádu nevyjadřuje termíny pro dva předchozí řády, ale zvláštním slovem. A tak je to i pro statisíce, desetimilióny a další.
Aby mohli vyjádřit velké číslo museli po každé číslovce uvést ještě název jejího řádu. Kolik bylo číslic, tolik bylo i slov. To bylo těžkopádné, nepohodlné a proto si Indové našli jiný způsob vyjadřování. Dnes když oznamujeme číslo telefonu – třeba 42752 – neříkáme čtyřicet dva tisíce, sedm set padesát dva, ale jednoduše čtyři, dva, sedm, pět, dva. To je prosté vyslovení jednotlivých číslic telefonního čísla , tak jak stojí po pořádku za sebou. Právě tak to začali dělat Indové. Bylo to pohodlnější a kratší.
Když v číslech chyběl nějaký řád, jako třeba v číslech 101 nebo 1 024, vypomohli si tím, že místo názvu číslice vložili slovo „ prázdno ”. a aby se při zápisu nic nepopletlo, místo „ prázdného ” řádu dělali tečku. Později začali místo tečky dělat kroužek. Takovému kroužku se říká „ sunja ”, v jazyce hindí to znamená opět „ prázdno ”, „ prázdné místo ”.
Arabští matematici přeložili toto slovo podle svého jazyka . Místo „ sunja ” začali říkat „ sifr ” a to už je slovo, které trochu známe. Vždyť i u nás se někdy číslici říká cifra.
Dnes ciframi rozumíme všech deset symbolů, jejichž pomocí zapisujeme čísla. Ale ještě před dvěma sty lety se třeba v ruštině pod názvem cifra skrýval jeden jediný pojem – nula.
Dnešní číslovka nula se zrodila poměrně nedávno – daleko později než cifra. Je to vlastně latinské slovo nullus – žádný.
Číslice, kterých užíváme dnes, jsou výsledkem vývoje, který začal v číselných symbolech staroindické matematiky. Často jim říkáme Arabské číslice, ale není to přesné. I když se do Evropy poziční číselná soustava a dnešní číslice dostali prostřednictvím Arabů, jsou indického původu. Stejným způsobem – přes arabskou matematiku – byly evropskou vědou převzaty mnohé jiné pozoruhodné objevy matematiků starověké Indie.
Indičtí vědci udělali jeden z nejdůležitějších matematických objevů. Vytvořili poziční číselnou soustavu – způsob zápisu a čtení čísel, kterého dnes používá celý svět.
V Indii i v Číně se začala matematika vytvářet asi ve stejné době jako v Egyptě – před více než 5 000 lety. Již na začátku našeho letopočtu byli Indové pozoruhodnými matematiky. V lecčems přispěli i starým Řekům. Avšak Indie byla izolována od ostatních zemí tisícikilometrovými vzdálenostmi a vysokými horami.
Arabové byli prvními cizinci, kterým se poštěstilo přiučit se u indických matematiků. V Indii se mohli skutečně mnohému naučit.
Indie
Před dvěma nebo dvěma a půl tisíci lety před n. l. byly napsány staroindické knihy zvané védy.
V těchto knihách a v přepracovaných tzv. sutrách jsou podrobná pravidla pro přeměnu obrazců na jiné se stejným obsahem, pro rozdělování a skládání těchto obrazců. Indové přitom používají hlavně pravoúhlých trojúhelníků, jejichž strany jsou vyjádřeny celými čísly.
Ve védách jsou uvedeny tyto typy trojúhelníků:
se stranami 3, 4, 5 a tomu podobné, jejichž strany jsou 3k , 4k , 5k ( k je přirozené číslo )
se stranami 5, 12, 13 a 5k , 12k , 13k
se stranami 8, 15, 17 a 12, 35, 37
pravoúhlé trojúhelníky mají tu vlastnost, že součet obsahů čtverců nad odvěsnami se rovná obsahu čtverce nad přeponou ( Pythagorova věta ).
Tomuto požadavku vyhovují trojúhelníky s prve uvedenými stranami. Např.:
12² + 35² = 144 +1225 = 1369 = 37²
Sestrojení obrazce jiného tvaru, který by byl přesně stejně veliký jako daný obrazec, a jiné podobné úlohy jsou také podstatnou částí řecké geometrie a učí se jim u nás ve škole.
Stavitelské umění vyžadovalo skládání čtverců, trojúhelníků nebo mnohoúhelníků ze čtvercových desek nebo cihel. Tento úkol byl pravděpodobně podnětem k vypracování nauky o trojúhelníkových, čtvercových a všeobecně mnohoúhelníkových číslech. Tato nauka byla velmi rozšířená i v Řecku.
Trojúhelníkovými se nazývala čísla 1, 3, 6, 10, 15 atd.,čtvercovými 1, 4, 9, 16, 25 atd.Zobrazíme-li cihly tečkami, pak tato čísla představují množství teček
( cihel ) nezbytných pro sestrojení trojúhelníka nebo čtverce při postupném zvětšování jejich stran tak, jak ukazují nákresy.
Čtvercové desky ( cihly ) byly základním stavebním materiálem v Indii, a zvláště v sousedním Babyloně, kde je veliká nouze o kámen i dřevo. Stejná velikost obrazců se určuje podle počtu těchto desek.
Tato praktická úloha stavitelského umění vyvolala otázku o určování počtu desek nezbytných pro sestrojení trojúhelníka, čtverce nebo mnohoúhelníka s danou velikostí obsahu.
Řešení této úlohy vyžadovalo studium vlastností posloupnosti přirozených čísel: 1, 2, 3, 4………,čísel trojúhelníkových 1, 3, 6, 10, 15………, a čtvercových: 1, 4, 9, 16,……Těmito otázkami se zabývaly Babyloňané , Indové a později řečtí matematici, zvláště Pythagoras ( VI. Stol. p.n.l. ) a jeho škola.
V životopisech Pythagorových se vypráví o jeho pobytu v Egyptě, v Babyloně a Indii. Je pravděpodobné, že mnohé jemu připisované objevy, počítajíc v to učení o tzv. obrazových číslech, pocházeli vlastně z Babylona a Indie, kde tato nauka vznikla z úkolů stavitelského umění těchto zemí.
Nejcennějším příspěvkem Indů do pokladnice matematických poznatků lidstva je námi používaný způsob zápisu čísel pomocí deseti znaků: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 0.
Základem tohoto způsobu je myšlenka , že táž číslice označuje jednotky, desítky, stovky nebo tisíce, podle toho na kterém místě stojí. Chybí-li nějaké řady, označí se jejich místo nulami, které se připisují k číslicím.
Konečné zpracování této místní nebo posiční numerace, myšlenky, kterou měli Babyloňané,je největší zásluhou Indů.
Velký francouzský matematik Laplace k tomu poznamenává: „Myšlenka, vyjádřit všechna čísla několika znaky tím, že jim dáváme podle významu tvaru i význam místa, je tak prostá, že právě pro tuto prostotu je těžko ocenit, jak je podivuhodná. Že není lehké k tomu dojít, vidíme jasně na příkladu řeckých mudrců – Archimeda a Pollonia, jimž tato myšlenka zůstala skryta.”
Velký objev místní soustavy numerace nebyl učiněn nějakým geniálním člověkem. Tento objev Indů, stejně jako všechny objevy Egypťanů a Babyloňanů, jsou výsledkem dlouhého, postupného obohacování zkušenosti a pozorování celého národa. Takový je původ mnoha na první pohled velmi abstraktních matematických poznatků.
Co to vůbec je poziční číselná soustava?
Od nepaměti zapisovali lidé čísla podle řádů: jednotky, stovky, tisíce, atd. Indové při svém zápisu používali rovněž řádů. Měli však podstatně více názvů, než máme my – každý řád označovali zvláštním termínem. My říkáme třeba desetitisíce, v jazyku hindí se však název tohoto řádu nevyjadřuje termíny pro dva předchozí řády, ale zvláštním slovem. A tak je to i pro statisíce, desetimilióny a další.
Aby mohli vyjádřit velké číslo museli po každé číslovce uvést ještě název jejího řádu. Kolik bylo číslic, tolik bylo i slov. To bylo těžkopádné, nepohodlné a proto si Indové našli jiný způsob vyjadřování. Dnes když oznamujeme číslo telefonu – třeba 42752 – neříkáme čtyřicet dva tisíce, sedm set padesát dva, ale jednoduše čtyři, dva, sedm, pět, dva. To je prosté vyslovení jednotlivých číslic telefonního čísla , tak jak stojí po pořádku za sebou. Právě tak to začali dělat Indové. Bylo to pohodlnější a kratší.
Když v číslech chyběl nějaký řád, jako třeba v číslech 101 nebo 1 024, vypomohli si tím, že místo názvu číslice vložili slovo „ prázdno ”. a aby se při zápisu nic nepopletlo, místo „ prázdného ” řádu dělali tečku. Později začali místo tečky dělat kroužek. Takovému kroužku se říká „ sunja ”, v jazyce hindí to znamená opět „ prázdno ”, „ prázdné místo ”.
Arabští matematici přeložili toto slovo podle svého jazyka . Místo „ sunja ” začali říkat „ sifr ” a to už je slovo, které trochu známe. Vždyť i u nás se někdy číslici říká cifra.
Dnes ciframi rozumíme všech deset symbolů, jejichž pomocí zapisujeme čísla. Ale ještě před dvěma sty lety se třeba v ruštině pod názvem cifra skrýval jeden jediný pojem – nula.
Dnešní číslovka nula se zrodila poměrně nedávno – daleko později než cifra. Je to vlastně latinské slovo nullus – žádný.
Číslice, kterých užíváme dnes, jsou výsledkem vývoje, který začal v číselných symbolech staroindické matematiky. Často jim říkáme Arabské číslice, ale není to přesné. I když se do Evropy poziční číselná soustava a dnešní číslice dostali prostřednictvím Arabů, jsou indického původu. Stejným způsobem – přes arabskou matematiku – byly evropskou vědou převzaty mnohé jiné pozoruhodné objevy matematiků starověké Indie.
Indičtí vědci udělali jeden z nejdůležitějších matematických objevů. Vytvořili poziční číselnou soustavu – způsob zápisu a čtení čísel, kterého dnes používá celý svět.
Ptáci
PTÁCI
Ptáci žijí na celém světě a je jich téměř 10 000 druhů.Vyvinuli se z plazích předků asi před 140-150
miliony let.První známý pták je archaeopteryx,jehož několik zkamenin bylo naleeno v Německu.Jsou to jediná zvířata,která mají peří a křídla-ale ne všichni umějí létat.Všichni ptáci snášejí vejce a většina z nich staví hnízda,kde
vychováv
KOLIK PÍREK MÁ PTÁK?
Počet peříček se u každého druhu ptákamění podle věku a roční doby.Většinamalých pévců má 1500 až 3000
pírek na těle.Ovšem labuť může mít až 25 000 per.Dravec(např.:orel),mívá 5 000-8 000 per.Pera se liší velikostí a tvarem.Nejsilnější bývají rejdovací pera v ocase a letky,nejmenší prachová pírka.Výměna peří se nazývá pelichání.
Většina ptáků pelichá 2krát ročně.
TYPY ZOBÁKŮ
Jelikož současní ptáci nemají křídla a přední končetiny jsou přeměněny v křídla musí být shopni sbírat a připravit potravu zobákem.Každý druh má zobák obdivuhodně přispůsobenk přijímání určitého druhu potravy.Dravci mají zahnuté zobáky k trhání masa,bahňáci mají dlouhé zobáky,jimiž vytahují z bahna červy.Ledňák obrovský má silný zobák k chytání plazů,kdežto lelci díky širokým obrveným koutkům mohou lapat létající hmyz.Papuchalkové používají své zobákyk lovu potravy i jako signalizační zařízení.Pro ně stejně jako pro tukany nebo jiné exoty,není důležitý jen tvar,ale i zbarvení zobáku.
Ptáci žijí na celém světě a je jich téměř 10 000 druhů.Vyvinuli se z plazích předků asi před 140-150
miliony let.První známý pták je archaeopteryx,jehož několik zkamenin bylo naleeno v Německu.Jsou to jediná zvířata,která mají peří a křídla-ale ne všichni umějí létat.Všichni ptáci snášejí vejce a většina z nich staví hnízda,kde
vychováv
KOLIK PÍREK MÁ PTÁK?
Počet peříček se u každého druhu ptákamění podle věku a roční doby.Většinamalých pévců má 1500 až 3000
pírek na těle.Ovšem labuť může mít až 25 000 per.Dravec(např.:orel),mívá 5 000-8 000 per.Pera se liší velikostí a tvarem.Nejsilnější bývají rejdovací pera v ocase a letky,nejmenší prachová pírka.Výměna peří se nazývá pelichání.
Většina ptáků pelichá 2krát ročně.
TYPY ZOBÁKŮ
Jelikož současní ptáci nemají křídla a přední končetiny jsou přeměněny v křídla musí být shopni sbírat a připravit potravu zobákem.Každý druh má zobák obdivuhodně přispůsobenk přijímání určitého druhu potravy.Dravci mají zahnuté zobáky k trhání masa,bahňáci mají dlouhé zobáky,jimiž vytahují z bahna červy.Ledňák obrovský má silný zobák k chytání plazů,kdežto lelci díky širokým obrveným koutkům mohou lapat létající hmyz.Papuchalkové používají své zobákyk lovu potravy i jako signalizační zařízení.Pro ně stejně jako pro tukany nebo jiné exoty,není důležitý jen tvar,ale i zbarvení zobáku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
