Kájoušek :)
Seč
Pohled od babiččina domu
ÚNOROVÝ PŘEVRAT
OBSAH: 1) ÚNOROVÝ PŘEVRAT
2) KLEMENT GOTTWALD
3) ZDROJE
ÚNOROVÝ PŘEVRAT
V souladu se stalinskou politikou vůči středoevropským a východoevropským spojencům Sovětského svazu se vyhraňoval i postup československých komunistů vůči domácím spojencům. Mizela jejich ochota k jakýmkoli kompromisům, neshody ve vládě se odehrávaly na pokraji vládní krize. Ve slepé uličce se v důsledku jejich postupu ocitla i jednání o nové ústavě. Nekomunistické strany na druhé straně opožděně, ale přece nacházely společnou řeč jak v parlamentě, tak na okresní a místní úrovni. Naděje na vytvoření společné fronty posílily výsledky listopadového sjezdu sociálně demokratické strany, na kterém se velká část delegátů vyslovila pro obranu demokratických principů. Mezi komunisti vzrůstala nedůvěra na výsledky příštích voleb a prosazoval se požadavek vypořádat se s politickým protivníkem neústavní cestou. Na počátku roku 1948 rozhodlo komunistické vedení zahájit „mobilizaci mas” ke střetnutí se „silami reakce”. Na 22.února svolali komunistické odbory do Prahy sjezd závodních rad, o šest dní později se měl konat sjezd rolníků. Politické napětí v zemi vrcholilo.
Předmětem rozhodujícího střetnutí ve vládě se staly poměry v Bezpečnosti. Nekomunistické strany požadovaly objasnění krčmářského případu a mostecké aféry, chtěly vytvořit komisi pro vyšetřování postupu bezpečnostních orgánů na Slovensku. Ministr vnitra V. Nosek odpověděl přesuny ve velitelském sboru Bezpečnosti, které měly komunistům zajistit úplnou kontrolu hlavního města. 13. února vláda rozhodla, aby realizace ministrových rozkazů byla zastavena. Nosek se odmítl rozhodnutí vlády podřídit. 17. února se ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany dohodli, že nebude-li usnesení splněno, podají demisi. Doufali, že v rozhodujícím okamžiku se k nim připojí i sociálně demokratičtí, kteří v posledních střetnutích spolupracovali s protikomunistickým blokem.
Rozhodnutí o demisi demonstrovalo jasně, natolik by li demokratičtí politikové v zajetí iluzí o možnosti svést boj s komunisty parlamentní cestou a natolik jim chyběl plán dalších společných akcí. Rozhodli se riskovat zásadní konflikt ve chvíli, kdy veškeré výhody byly jasně na straně protivníka. Komunisté měli pod kontrolou nejdůležitější mocenské nástroje, zmobilizovali již své stoupence, kteří měli v nejbližších dnech zaplavit rozhodující politické město – Prahu. Měli také pevně zformované a dynamické vedení a mocného zahraničního spojence, na jehož podporu se mohli spolehnout. Naproti tomu demokratické strany spojovalo pouze odmítnutí nedemokratického postupu komunistů. Mezi nekomunistickými politiky panovala stranická řevnivost, žádný z nich nebyl natolik výraznou osobností, aby se mohl ujmout řízení probíhajícího boje. Vazby 4eskoslovenska na Západ byly zásadním způsobem narušeny a většina světových politiků je považovala za definitivní součást sovětského bloku.
Své naděje vkládali odstupující ministři do prezidenta Beneše, který se stále ještě těšil velké autoritě jak mezi politiky, tak na veřejnosti. Mezi jeho ústavní pravomoci patřilo jmenovat v případě vládní krize úřednickou vládu a především vypsat předčasné volby. Hlavně národní socialisté byly přesvědčeni, že výsledky voleb by vyzněly v neprospěch komunistů. Prezident mohl také demisi odmítnout, a tak donutit komunisty, aby se buď podřídili rozhodnutí vlády a vrátili se tak alespoň dočasně k ústavním pořádkům, nebo aby nesli zjevnou a nepochybnou vinu na rozbití Národní fronty.
Dne 20.února, poté co se ukázalo, že ministr Nosek dosud nesplnil usnesení vlády, nařídili ministři Petr Zenkl, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský a Prokop Drtina ( nár. soc. ), Jan Šrámek, František Hála, Adolf Procházkách, Jan Kopecký ( lid. ), Štefan Kočvara, Ivan Pietor, Mikoláš Franek a Ján Lichner ( dem. ) oficiálně prezidentu republiky, že odstupují ze svých úřadů. Komunisté byly na tento krok připraveni a již následujícího dne přišli s vlastním plánem na řešení vzniklé vládní krize. Požadovali, aby prezident demisi přijal a doplnil vládu o minstry podle jejich představ. V atmosféře perfektně zinscenovaných masových demonstrací komunistických přívrženců, s představou hrozící občanské války a následujícího sovětského zásahu, nenašel stárnoucí a nemocný Beneš dostatek odvahy pustit se do boje. 25.února 1948 přistoupil na komunistické požadavky, přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval vládu složenou téměř výlučně z komunistů a jejich nejvěrnějších spojenců. Klement Gottwald mohl manifestantům na Staroměstském náměstí vítězně oznámit „ porážku reakce ”.
Následujícího dne vydaly vlády Spojených států, Francie a Velké Británie prohlášení o událostech v Československu, ve kterém konstatovali, že „prostřednictvím uměle a záměrně vyvolané krize a za použití jistých metod, vyzkoušených již předtím na jiných místech, bylo znemožněno svobodné působení parlamentních institucí a zavedena skrytá diktatura jedné strany pod zástěrkou vlády národní jednoty”. Toto hodnocení bylo jistě výstižné. K dalším krokům ve prospěch československé demokracie neměly v té době západní mocnosti dost sil, ani dostatečně silný motiv. Převzetí moci komunisty bylo provázeno početnými vystoupeními na jejich podporu. Proti převratu demonstrovala jen nevelká skupina studentů, dožadujících se přijetí u prezidenta Beneše. Rozhodující část obyvatel zůstala pasivní a mlčící většinou,která si nedovedla představit, co bude následovat.
„…..ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale Vy pánové a Vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nedražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Presidentu-Osvoboditeli: ,Věrni zůstaneme.´
Jestli tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu.”
( Z magnetofonového záznamu projevu Edvarda Beneše k delegaci, vedené Klementem Gottwaldem, při podpisu demise demokratických ministrů v únoru 1948 )
Komunisté zakázali i mládežnické organizace typu Sokola a skautských oddílů. Nahradili je jednotnou mládežnickou organizací, členěnou na mladší pionýry a starší svazáky.
KLEMENT GOTTWALD(23.11.1896-14.3.1953)
"Říkal si 'Prezident hospodář'"
Obrázek Klementa Gottwalda
Klement Gottwald, první komunistický prezident Československa, přichází na svět 23. listopadu roku 1896 v Dědicích jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice.
Před první světovou válkou se Gottwald vyučí ve Vídni truhlářem, zároveň se účastní činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálnědemokratickou mládeží.
V letech 1915 až 1918, v době první světové války, je K. Gottwald vojákem rakousko-uherské armády. V létě roku 1918 ale z této armády dezertuje, po 28. říjnu, po vzniku samostatného Československa, slouží pak dva roky v Československé armádě.
Ve dvacátých letech, do roku 1926, je Klement Gottwald funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku.
V letech 1926 až 1929 pracuje Klement Gottwald v pražském sekretariátu KSČ - v této době se mu podaří zformovat důsledně kominternovskou (promoskevskou) opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu strany v Praze se jeho mladým stoupencům začíná v této době říkat "karlínští kluci".
Od roku 1928 je Klement Gottwald členem vedoucího orgánu Komunistické Internacionály (Kominterny), její exekutivy, tj. její výkonné složky.
V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se Klement Gottwald společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostávají do vedení strany - 21. září téhož roku pak Gottwald, poslanec parlamentu, vystoupí v Národním shromáždění s projevem, v němž naznačí, jakým způsobem a jaký režim chce jeho strana v Československu nastolit: "A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krkem. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tomhle mistry... Přejde vás smích!"
V první polovině třicátých let Klement Gottwald vystupuje ostře proti Československu jako takovému - považuje jej za výplod imperialistické světové války a versaillského systému. Demokratickému režimu první republiky přisuzuje fašizační tendence (jednu dobu hovoří dokonce o fašistické diktatuře) - za koncentrační bod těchto tendencí pak považuje "Hrad" prezidenta T.G. Masaryka. Sociálním demokratův spílá Gottwald do sociálfašistů - říká o nich, že jsou to případní "nositelé fašistického převratu". Jakékoliv sociální reformy první republiky pak Gottwald odmítá jako pokus o "otupení revolučních snah směřujících k nastolení diktatury proletariátu."
Ve druhé polovině třicátých let provede Klement Gottwald v politice KSČ řadu změn - tyto změny odpovídají změnám v zahraniční politice Sovětského svazu a politice lidové fronty a obrany proti fašismu, určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935 - lidová fronta se má stát pouze mezistupněm k diktatuře proletariátu sovětského typu.
V září a říjnu roku 1938 patří Klement Gottwald k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.
Po zákazu KSČ emigruje Klement Gottwald v listopadu roku 1939, tedy již po okupaci Československa Německem, do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastává politiku odpovídajícímu sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939.
Po napadení Sovětského svazu v červnu roku 1941 se Gottwaldova politika mění - vytváření protihitlerovské koalice chápe jako svoji velkou příležitost a šanci prosadit se. Již v této době začíná promýšlet pozdější převzetí moci v Československu, z Benešova velvyslance v Moskvě učiní "trojského koně" mezi sociálními demokraty, zároveň si zajistí i budoucího "nepolitického"; ministra národní obrany L. Svobodu, v němž čeští komunisté v sovětské emigraci shledávají vhodného muže ke "spojení československé vojenské slávy s velkou věcí Sovětského svazu".
V prosinci roku 1943 se Klement Gottwald dohodne s představitelem londýnské emigrace E. Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje.
Mezinárodní poměry a vývoj války umožní pak Gottwaldovi a jeho moskevským komunistům zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání v Československu - Gottwaldův projekt Národní fronty a Košického vládního programu zaručuje pro komunisty velký vliv ve státě: a to díky vyřazení představitelů domácího odboje i předválečné agrární, národně demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném Československu.
10. května roku 1945 se Klement Gottwald vrací do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti je Gottwald zároveň předsedou KSČ.
Když komunisté v roce 1946 vyhrají v podstatě demokratické volby, stává se Klement Gottwald 2. července předsedou vlády - v následujících letech (1946-47) se pak stylizuje do role rozvážného státníka a budovatele republiky, pohrává si dokonce s myšlenkou "specifické československé cesty k socialismu". Přitom si již od roku 1945 nechává budovat své agentury v nekomunistických československých stranách, jeho lidé ovládají i jednotné odbory a jednotnou organizaci mládeže.
V únoru roku 1948 se nekomunisté odhodlají k odporu - dvanáct ministrů nekomunistických poslanců podává demisi z Gottwaldovi vlády, ale jejich odchod není účinný; Gottwald má již v ruce armádu, bezpečnost ( policii) a další nástroje potřebné k úspěšnému uskutečnění mocenského převratu.
14. června roku 1948 je Klement Gottwald po abdikaci E. Beneše zvolen do funkce československého prezidenta.
Za Gottwaldovy vlády dochází na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, je rozpoután politický teror - na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. je vyneseno přes 230 rozsudků smrti, přes sto tisíc občanů je odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením. Během pěti let je bez soudu deportováno do táborů nucených prací. Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) projdou desítky tisíc "protistátních živlů". Nakonec Gottwald posílá na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele R. Slánským.
V roce 1953 Klement Gottwald, závislý na alkoholu a trpící následky luetické nákazy, umírá krátce po návratu z pohřbu J. V. Stalina. Bezprostřední příčinou smrti je prasklé aneurysma aorty.
Klement Gottwald při projevu na Staroměstském náměstí 21. února 1948
ZDROJE:
Ilustrované dějiny historie českých zemí – Petr Černej
CD – Dějiny zemí koruny české
Internet
OBSAH: 1) ÚNOROVÝ PŘEVRAT
2) KLEMENT GOTTWALD
3) ZDROJE
ÚNOROVÝ PŘEVRAT
V souladu se stalinskou politikou vůči středoevropským a východoevropským spojencům Sovětského svazu se vyhraňoval i postup československých komunistů vůči domácím spojencům. Mizela jejich ochota k jakýmkoli kompromisům, neshody ve vládě se odehrávaly na pokraji vládní krize. Ve slepé uličce se v důsledku jejich postupu ocitla i jednání o nové ústavě. Nekomunistické strany na druhé straně opožděně, ale přece nacházely společnou řeč jak v parlamentě, tak na okresní a místní úrovni. Naděje na vytvoření společné fronty posílily výsledky listopadového sjezdu sociálně demokratické strany, na kterém se velká část delegátů vyslovila pro obranu demokratických principů. Mezi komunisti vzrůstala nedůvěra na výsledky příštích voleb a prosazoval se požadavek vypořádat se s politickým protivníkem neústavní cestou. Na počátku roku 1948 rozhodlo komunistické vedení zahájit „mobilizaci mas” ke střetnutí se „silami reakce”. Na 22.února svolali komunistické odbory do Prahy sjezd závodních rad, o šest dní později se měl konat sjezd rolníků. Politické napětí v zemi vrcholilo.
Předmětem rozhodujícího střetnutí ve vládě se staly poměry v Bezpečnosti. Nekomunistické strany požadovaly objasnění krčmářského případu a mostecké aféry, chtěly vytvořit komisi pro vyšetřování postupu bezpečnostních orgánů na Slovensku. Ministr vnitra V. Nosek odpověděl přesuny ve velitelském sboru Bezpečnosti, které měly komunistům zajistit úplnou kontrolu hlavního města. 13. února vláda rozhodla, aby realizace ministrových rozkazů byla zastavena. Nosek se odmítl rozhodnutí vlády podřídit. 17. února se ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany dohodli, že nebude-li usnesení splněno, podají demisi. Doufali, že v rozhodujícím okamžiku se k nim připojí i sociálně demokratičtí, kteří v posledních střetnutích spolupracovali s protikomunistickým blokem.
Rozhodnutí o demisi demonstrovalo jasně, natolik by li demokratičtí politikové v zajetí iluzí o možnosti svést boj s komunisty parlamentní cestou a natolik jim chyběl plán dalších společných akcí. Rozhodli se riskovat zásadní konflikt ve chvíli, kdy veškeré výhody byly jasně na straně protivníka. Komunisté měli pod kontrolou nejdůležitější mocenské nástroje, zmobilizovali již své stoupence, kteří měli v nejbližších dnech zaplavit rozhodující politické město – Prahu. Měli také pevně zformované a dynamické vedení a mocného zahraničního spojence, na jehož podporu se mohli spolehnout. Naproti tomu demokratické strany spojovalo pouze odmítnutí nedemokratického postupu komunistů. Mezi nekomunistickými politiky panovala stranická řevnivost, žádný z nich nebyl natolik výraznou osobností, aby se mohl ujmout řízení probíhajícího boje. Vazby 4eskoslovenska na Západ byly zásadním způsobem narušeny a většina světových politiků je považovala za definitivní součást sovětského bloku.
Své naděje vkládali odstupující ministři do prezidenta Beneše, který se stále ještě těšil velké autoritě jak mezi politiky, tak na veřejnosti. Mezi jeho ústavní pravomoci patřilo jmenovat v případě vládní krize úřednickou vládu a především vypsat předčasné volby. Hlavně národní socialisté byly přesvědčeni, že výsledky voleb by vyzněly v neprospěch komunistů. Prezident mohl také demisi odmítnout, a tak donutit komunisty, aby se buď podřídili rozhodnutí vlády a vrátili se tak alespoň dočasně k ústavním pořádkům, nebo aby nesli zjevnou a nepochybnou vinu na rozbití Národní fronty.
Dne 20.února, poté co se ukázalo, že ministr Nosek dosud nesplnil usnesení vlády, nařídili ministři Petr Zenkl, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský a Prokop Drtina ( nár. soc. ), Jan Šrámek, František Hála, Adolf Procházkách, Jan Kopecký ( lid. ), Štefan Kočvara, Ivan Pietor, Mikoláš Franek a Ján Lichner ( dem. ) oficiálně prezidentu republiky, že odstupují ze svých úřadů. Komunisté byly na tento krok připraveni a již následujícího dne přišli s vlastním plánem na řešení vzniklé vládní krize. Požadovali, aby prezident demisi přijal a doplnil vládu o minstry podle jejich představ. V atmosféře perfektně zinscenovaných masových demonstrací komunistických přívrženců, s představou hrozící občanské války a následujícího sovětského zásahu, nenašel stárnoucí a nemocný Beneš dostatek odvahy pustit se do boje. 25.února 1948 přistoupil na komunistické požadavky, přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval vládu složenou téměř výlučně z komunistů a jejich nejvěrnějších spojenců. Klement Gottwald mohl manifestantům na Staroměstském náměstí vítězně oznámit „ porážku reakce ”.
Následujícího dne vydaly vlády Spojených států, Francie a Velké Británie prohlášení o událostech v Československu, ve kterém konstatovali, že „prostřednictvím uměle a záměrně vyvolané krize a za použití jistých metod, vyzkoušených již předtím na jiných místech, bylo znemožněno svobodné působení parlamentních institucí a zavedena skrytá diktatura jedné strany pod zástěrkou vlády národní jednoty”. Toto hodnocení bylo jistě výstižné. K dalším krokům ve prospěch československé demokracie neměly v té době západní mocnosti dost sil, ani dostatečně silný motiv. Převzetí moci komunisty bylo provázeno početnými vystoupeními na jejich podporu. Proti převratu demonstrovala jen nevelká skupina studentů, dožadujících se přijetí u prezidenta Beneše. Rozhodující část obyvatel zůstala pasivní a mlčící většinou,která si nedovedla představit, co bude následovat.
„…..ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale Vy pánové a Vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nedražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Presidentu-Osvoboditeli: ,Věrni zůstaneme.´
Jestli tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu.”
( Z magnetofonového záznamu projevu Edvarda Beneše k delegaci, vedené Klementem Gottwaldem, při podpisu demise demokratických ministrů v únoru 1948 )
Komunisté zakázali i mládežnické organizace typu Sokola a skautských oddílů. Nahradili je jednotnou mládežnickou organizací, členěnou na mladší pionýry a starší svazáky.
KLEMENT GOTTWALD(23.11.1896-14.3.1953)
"Říkal si 'Prezident hospodář'"
Obrázek Klementa Gottwalda
Klement Gottwald, první komunistický prezident Československa, přichází na svět 23. listopadu roku 1896 v Dědicích jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice.
Před první světovou válkou se Gottwald vyučí ve Vídni truhlářem, zároveň se účastní činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálnědemokratickou mládeží.
V letech 1915 až 1918, v době první světové války, je K. Gottwald vojákem rakousko-uherské armády. V létě roku 1918 ale z této armády dezertuje, po 28. říjnu, po vzniku samostatného Československa, slouží pak dva roky v Československé armádě.
Ve dvacátých letech, do roku 1926, je Klement Gottwald funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku.
V letech 1926 až 1929 pracuje Klement Gottwald v pražském sekretariátu KSČ - v této době se mu podaří zformovat důsledně kominternovskou (promoskevskou) opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu strany v Praze se jeho mladým stoupencům začíná v této době říkat "karlínští kluci".
Od roku 1928 je Klement Gottwald členem vedoucího orgánu Komunistické Internacionály (Kominterny), její exekutivy, tj. její výkonné složky.
V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se Klement Gottwald společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostávají do vedení strany - 21. září téhož roku pak Gottwald, poslanec parlamentu, vystoupí v Národním shromáždění s projevem, v němž naznačí, jakým způsobem a jaký režim chce jeho strana v Československu nastolit: "A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krkem. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tomhle mistry... Přejde vás smích!"
V první polovině třicátých let Klement Gottwald vystupuje ostře proti Československu jako takovému - považuje jej za výplod imperialistické světové války a versaillského systému. Demokratickému režimu první republiky přisuzuje fašizační tendence (jednu dobu hovoří dokonce o fašistické diktatuře) - za koncentrační bod těchto tendencí pak považuje "Hrad" prezidenta T.G. Masaryka. Sociálním demokratův spílá Gottwald do sociálfašistů - říká o nich, že jsou to případní "nositelé fašistického převratu". Jakékoliv sociální reformy první republiky pak Gottwald odmítá jako pokus o "otupení revolučních snah směřujících k nastolení diktatury proletariátu."
Ve druhé polovině třicátých let provede Klement Gottwald v politice KSČ řadu změn - tyto změny odpovídají změnám v zahraniční politice Sovětského svazu a politice lidové fronty a obrany proti fašismu, určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935 - lidová fronta se má stát pouze mezistupněm k diktatuře proletariátu sovětského typu.
V září a říjnu roku 1938 patří Klement Gottwald k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.
Po zákazu KSČ emigruje Klement Gottwald v listopadu roku 1939, tedy již po okupaci Československa Německem, do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastává politiku odpovídajícímu sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939.
Po napadení Sovětského svazu v červnu roku 1941 se Gottwaldova politika mění - vytváření protihitlerovské koalice chápe jako svoji velkou příležitost a šanci prosadit se. Již v této době začíná promýšlet pozdější převzetí moci v Československu, z Benešova velvyslance v Moskvě učiní "trojského koně" mezi sociálními demokraty, zároveň si zajistí i budoucího "nepolitického"; ministra národní obrany L. Svobodu, v němž čeští komunisté v sovětské emigraci shledávají vhodného muže ke "spojení československé vojenské slávy s velkou věcí Sovětského svazu".
V prosinci roku 1943 se Klement Gottwald dohodne s představitelem londýnské emigrace E. Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje.
Mezinárodní poměry a vývoj války umožní pak Gottwaldovi a jeho moskevským komunistům zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání v Československu - Gottwaldův projekt Národní fronty a Košického vládního programu zaručuje pro komunisty velký vliv ve státě: a to díky vyřazení představitelů domácího odboje i předválečné agrární, národně demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném Československu.
10. května roku 1945 se Klement Gottwald vrací do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti je Gottwald zároveň předsedou KSČ.
Když komunisté v roce 1946 vyhrají v podstatě demokratické volby, stává se Klement Gottwald 2. července předsedou vlády - v následujících letech (1946-47) se pak stylizuje do role rozvážného státníka a budovatele republiky, pohrává si dokonce s myšlenkou "specifické československé cesty k socialismu". Přitom si již od roku 1945 nechává budovat své agentury v nekomunistických československých stranách, jeho lidé ovládají i jednotné odbory a jednotnou organizaci mládeže.
V únoru roku 1948 se nekomunisté odhodlají k odporu - dvanáct ministrů nekomunistických poslanců podává demisi z Gottwaldovi vlády, ale jejich odchod není účinný; Gottwald má již v ruce armádu, bezpečnost ( policii) a další nástroje potřebné k úspěšnému uskutečnění mocenského převratu.
14. června roku 1948 je Klement Gottwald po abdikaci E. Beneše zvolen do funkce československého prezidenta.
Za Gottwaldovy vlády dochází na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, je rozpoután politický teror - na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. je vyneseno přes 230 rozsudků smrti, přes sto tisíc občanů je odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením. Během pěti let je bez soudu deportováno do táborů nucených prací. Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) projdou desítky tisíc "protistátních živlů". Nakonec Gottwald posílá na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele R. Slánským.
V roce 1953 Klement Gottwald, závislý na alkoholu a trpící následky luetické nákazy, umírá krátce po návratu z pohřbu J. V. Stalina. Bezprostřední příčinou smrti je prasklé aneurysma aorty.
Klement Gottwald při projevu na Staroměstském náměstí 21. února 1948
ZDROJE:
Ilustrované dějiny historie českých zemí – Petr Černej
CD – Dějiny zemí koruny české
Internet
Mussolini
Benito Amilcare Andrea Mussolini
Benito Mussolini italský fašistický politik, předseda vlády a diktátor, který po boku hitlerovského Německa zatáhl Itálii do bojů druhé světové války, přichází na svět 29. července roku 1883 v italském Predappiu v rodině kováře.
V mládí Mussolini studuje na učitelském ústavu - po absolutoriu (v roce 1901) pak Benito Mussolini krátký čas působí jako učitel ve vesnici Gualtieri nedaleko svého rodiště - již ale v roce 1902 učitelské místo opouští a odchází do Švýcarska, kde se pak živí pomocnými pracemi. Po návratu do Itálie (v roce 1904) nastupuje Mussolini prezenční vojenskou službu, po roce 1908 se pak živí jako příležitostný novinář, snaží se přitom (neúspěšně) prosadit i jako literát.
V roce 1912 se Benito Mussolini stává redaktorem stranických novin Italské socialistické strany (sám je jejím členem od roku 1902), nazvaných Avanti (tj. Vpřed), o dva roky později, v roce 1914 se pak stává jejich ředitelem. Stále ještě v roce 1914 je ale Benito Mussolini ze socialistické strany vyloučen - důvodem jsou Mussoliniho odlišné názory na vstup Itálie do bojů první světové války. Benito Mussolini po svém odchodu z řad socialistické strany (a z listu Avanti) začíná vydávat list Il popolo d'Italia, kde poprvé nastiňuje program své budoucí politické strany, v letech 1915-17 pak Benito Mussolini bojuje v řadách italské armády v bojích první světové války - válka pro něj končí zraněním (je zasažen do hýždí střepinami z granátu). Po skončení první světové války se Benito Mussolini vrací k myšlence na založení vlastní politické strany a v roce 1919 pak vzniká v Miláně polovojenská politická organizace Fasci di Combattimento (tj. Bojové svazky) - v roce 1921 je pak tato organizace změněna na fašistickou stranu, nesoucí název Partito Nazionale Fascista.
V čele své strany se pak Benito Mussolini během krátké doby dostává až na krajní pravici italského politického spektra (do italského parlamentu se jako poslanec dostává v roce 1921), po pochodu fašistických "černých košil" na Řím je pak v roce 1922 jmenován italským králem Viktorem Emanuelem III. předsedou vlády - v jejím čele pak Benito Mussolini zahajuje program rozsáhlých hospodářských reforem, zároveň stále více uzurpuje moc do svých rukou.
V roce 1925 začíná Benito Mussolini vládnout Itálii otevřeně diktátorským způsobem - začíná být titulován jako capo del governo e duce del fascimo (tj. šéf strany a vůdce státu), je nastolena diktatura jediné povolené politické strany, zavedena cenzura, političtí oponenti (zejména socialisté a komunisté) jsou perzekuováni a vražděni.
Ve třicátých letech 20. století, poté, co je upevněna jeho moc nad Itálií, začíná období Mussoliniho zahraničních, politických i vojenských výbojů - v roce 1935 zaútočí bez vyhlášení války Mussoliniho Itálie na Habeš (Etiopii) a v květnu roku 1936 je Habeš začleněna mezi italské koloniální panství.
V roce 1936 pak Benito Mussolini vojensky a hospodářskou pomocí podpoří ve španělské občanské válce Francovy fašisty, později se pak Mussolini připojuje k Paktu tří, tj. k nacistickému Německu a Japonsku.
Od roku 1939 (od dubna) pak Mussoliniho Itálie okupuje Albánii, v roce 1940 se pak Benito Mussolini připojuje se svým státem k Paktu tří (tj. k nacistickému Německu a Japonsku) a
účastní se útoku na Francii a Řecko, později se pak italské jednotky účastní útoku na Sovětský svaz.
V červenci roku 1943 je pak Benito Mussolini, poté, co postupně ztratí podporu veřejnosti i vedení své strany, svržen (král Viktor Emanuel III. jej zbavuje premiérské funkce), zatčen a uvězněn - již v září stejného roku je ale Benito Mussolini nicméně německým komandem osvobozen a postaven do čela tzv. Italské socialistické republiky, vazalského státečku na severu Itálie s centrem v Saló, podřízeného nacistickému Německu.
Když na jaře roku 1945 armády Spojenců začne být Mussoliniho pozice na severu Itálie ohrožena, rozhodne se Benito Mussolini k útěku do Německa - během tohoto útěku je ale poznán a nedaleko jezera Como pak i zatčen i se svojí milenkou C. Petacciovou: 28. dubna jsou pak oba partyzány zastřeleni a jejich těla jsou veřejně vystavena v Miláně.
Benito Mussolini italský fašistický politik, předseda vlády a diktátor, který po boku hitlerovského Německa zatáhl Itálii do bojů druhé světové války, přichází na svět 29. července roku 1883 v italském Predappiu v rodině kováře.
V mládí Mussolini studuje na učitelském ústavu - po absolutoriu (v roce 1901) pak Benito Mussolini krátký čas působí jako učitel ve vesnici Gualtieri nedaleko svého rodiště - již ale v roce 1902 učitelské místo opouští a odchází do Švýcarska, kde se pak živí pomocnými pracemi. Po návratu do Itálie (v roce 1904) nastupuje Mussolini prezenční vojenskou službu, po roce 1908 se pak živí jako příležitostný novinář, snaží se přitom (neúspěšně) prosadit i jako literát.
V roce 1912 se Benito Mussolini stává redaktorem stranických novin Italské socialistické strany (sám je jejím členem od roku 1902), nazvaných Avanti (tj. Vpřed), o dva roky později, v roce 1914 se pak stává jejich ředitelem. Stále ještě v roce 1914 je ale Benito Mussolini ze socialistické strany vyloučen - důvodem jsou Mussoliniho odlišné názory na vstup Itálie do bojů první světové války. Benito Mussolini po svém odchodu z řad socialistické strany (a z listu Avanti) začíná vydávat list Il popolo d'Italia, kde poprvé nastiňuje program své budoucí politické strany, v letech 1915-17 pak Benito Mussolini bojuje v řadách italské armády v bojích první světové války - válka pro něj končí zraněním (je zasažen do hýždí střepinami z granátu). Po skončení první světové války se Benito Mussolini vrací k myšlence na založení vlastní politické strany a v roce 1919 pak vzniká v Miláně polovojenská politická organizace Fasci di Combattimento (tj. Bojové svazky) - v roce 1921 je pak tato organizace změněna na fašistickou stranu, nesoucí název Partito Nazionale Fascista.
V čele své strany se pak Benito Mussolini během krátké doby dostává až na krajní pravici italského politického spektra (do italského parlamentu se jako poslanec dostává v roce 1921), po pochodu fašistických "černých košil" na Řím je pak v roce 1922 jmenován italským králem Viktorem Emanuelem III. předsedou vlády - v jejím čele pak Benito Mussolini zahajuje program rozsáhlých hospodářských reforem, zároveň stále více uzurpuje moc do svých rukou.
V roce 1925 začíná Benito Mussolini vládnout Itálii otevřeně diktátorským způsobem - začíná být titulován jako capo del governo e duce del fascimo (tj. šéf strany a vůdce státu), je nastolena diktatura jediné povolené politické strany, zavedena cenzura, političtí oponenti (zejména socialisté a komunisté) jsou perzekuováni a vražděni.
Ve třicátých letech 20. století, poté, co je upevněna jeho moc nad Itálií, začíná období Mussoliniho zahraničních, politických i vojenských výbojů - v roce 1935 zaútočí bez vyhlášení války Mussoliniho Itálie na Habeš (Etiopii) a v květnu roku 1936 je Habeš začleněna mezi italské koloniální panství.
V roce 1936 pak Benito Mussolini vojensky a hospodářskou pomocí podpoří ve španělské občanské válce Francovy fašisty, později se pak Mussolini připojuje k Paktu tří, tj. k nacistickému Německu a Japonsku.
Od roku 1939 (od dubna) pak Mussoliniho Itálie okupuje Albánii, v roce 1940 se pak Benito Mussolini připojuje se svým státem k Paktu tří (tj. k nacistickému Německu a Japonsku) a
účastní se útoku na Francii a Řecko, později se pak italské jednotky účastní útoku na Sovětský svaz.
V červenci roku 1943 je pak Benito Mussolini, poté, co postupně ztratí podporu veřejnosti i vedení své strany, svržen (král Viktor Emanuel III. jej zbavuje premiérské funkce), zatčen a uvězněn - již v září stejného roku je ale Benito Mussolini nicméně německým komandem osvobozen a postaven do čela tzv. Italské socialistické republiky, vazalského státečku na severu Itálie s centrem v Saló, podřízeného nacistickému Německu.
Když na jaře roku 1945 armády Spojenců začne být Mussoliniho pozice na severu Itálie ohrožena, rozhodne se Benito Mussolini k útěku do Německa - během tohoto útěku je ale poznán a nedaleko jezera Como pak i zatčen i se svojí milenkou C. Petacciovou: 28. dubna jsou pak oba partyzány zastřeleni a jejich těla jsou veřejně vystavena v Miláně.
Čínská a indická matematika
Čínská a indická matematika
V Indii i v Číně se začala matematika vytvářet asi ve stejné době jako v Egyptě – před více než 5 000 lety. Již na začátku našeho letopočtu byli Indové pozoruhodnými matematiky. V lecčems přispěli i starým Řekům. Avšak Indie byla izolována od ostatních zemí tisícikilometrovými vzdálenostmi a vysokými horami.
Arabové byli prvními cizinci, kterým se poštěstilo přiučit se u indických matematiků. V Indii se mohli skutečně mnohému naučit.
Indie
Před dvěma nebo dvěma a půl tisíci lety před n. l. byly napsány staroindické knihy zvané védy.
V těchto knihách a v přepracovaných tzv. sutrách jsou podrobná pravidla pro přeměnu obrazců na jiné se stejným obsahem, pro rozdělování a skládání těchto obrazců. Indové přitom používají hlavně pravoúhlých trojúhelníků, jejichž strany jsou vyjádřeny celými čísly.
Ve védách jsou uvedeny tyto typy trojúhelníků:
se stranami 3, 4, 5 a tomu podobné, jejichž strany jsou 3k , 4k , 5k ( k je přirozené číslo )
se stranami 5, 12, 13 a 5k , 12k , 13k
se stranami 8, 15, 17 a 12, 35, 37
pravoúhlé trojúhelníky mají tu vlastnost, že součet obsahů čtverců nad odvěsnami se rovná obsahu čtverce nad přeponou ( Pythagorova věta ).
Tomuto požadavku vyhovují trojúhelníky s prve uvedenými stranami. Např.:
12² + 35² = 144 +1225 = 1369 = 37²
Sestrojení obrazce jiného tvaru, který by byl přesně stejně veliký jako daný obrazec, a jiné podobné úlohy jsou také podstatnou částí řecké geometrie a učí se jim u nás ve škole.
Stavitelské umění vyžadovalo skládání čtverců, trojúhelníků nebo mnohoúhelníků ze čtvercových desek nebo cihel. Tento úkol byl pravděpodobně podnětem k vypracování nauky o trojúhelníkových, čtvercových a všeobecně mnohoúhelníkových číslech. Tato nauka byla velmi rozšířená i v Řecku.
Trojúhelníkovými se nazývala čísla 1, 3, 6, 10, 15 atd.,čtvercovými 1, 4, 9, 16, 25 atd.Zobrazíme-li cihly tečkami, pak tato čísla představují množství teček
( cihel ) nezbytných pro sestrojení trojúhelníka nebo čtverce při postupném zvětšování jejich stran tak, jak ukazují nákresy.
Čtvercové desky ( cihly ) byly základním stavebním materiálem v Indii, a zvláště v sousedním Babyloně, kde je veliká nouze o kámen i dřevo. Stejná velikost obrazců se určuje podle počtu těchto desek.
Tato praktická úloha stavitelského umění vyvolala otázku o určování počtu desek nezbytných pro sestrojení trojúhelníka, čtverce nebo mnohoúhelníka s danou velikostí obsahu.
Řešení této úlohy vyžadovalo studium vlastností posloupnosti přirozených čísel: 1, 2, 3, 4………,čísel trojúhelníkových 1, 3, 6, 10, 15………, a čtvercových: 1, 4, 9, 16,……Těmito otázkami se zabývaly Babyloňané , Indové a později řečtí matematici, zvláště Pythagoras ( VI. Stol. p.n.l. ) a jeho škola.
V životopisech Pythagorových se vypráví o jeho pobytu v Egyptě, v Babyloně a Indii. Je pravděpodobné, že mnohé jemu připisované objevy, počítajíc v to učení o tzv. obrazových číslech, pocházeli vlastně z Babylona a Indie, kde tato nauka vznikla z úkolů stavitelského umění těchto zemí.
Nejcennějším příspěvkem Indů do pokladnice matematických poznatků lidstva je námi používaný způsob zápisu čísel pomocí deseti znaků: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 0.
Základem tohoto způsobu je myšlenka , že táž číslice označuje jednotky, desítky, stovky nebo tisíce, podle toho na kterém místě stojí. Chybí-li nějaké řady, označí se jejich místo nulami, které se připisují k číslicím.
Konečné zpracování této místní nebo posiční numerace, myšlenky, kterou měli Babyloňané,je největší zásluhou Indů.
Velký francouzský matematik Laplace k tomu poznamenává: „Myšlenka, vyjádřit všechna čísla několika znaky tím, že jim dáváme podle významu tvaru i význam místa, je tak prostá, že právě pro tuto prostotu je těžko ocenit, jak je podivuhodná. Že není lehké k tomu dojít, vidíme jasně na příkladu řeckých mudrců – Archimeda a Pollonia, jimž tato myšlenka zůstala skryta.”
Velký objev místní soustavy numerace nebyl učiněn nějakým geniálním člověkem. Tento objev Indů, stejně jako všechny objevy Egypťanů a Babyloňanů, jsou výsledkem dlouhého, postupného obohacování zkušenosti a pozorování celého národa. Takový je původ mnoha na první pohled velmi abstraktních matematických poznatků.
Co to vůbec je poziční číselná soustava?
Od nepaměti zapisovali lidé čísla podle řádů: jednotky, stovky, tisíce, atd. Indové při svém zápisu používali rovněž řádů. Měli však podstatně více názvů, než máme my – každý řád označovali zvláštním termínem. My říkáme třeba desetitisíce, v jazyku hindí se však název tohoto řádu nevyjadřuje termíny pro dva předchozí řády, ale zvláštním slovem. A tak je to i pro statisíce, desetimilióny a další.
Aby mohli vyjádřit velké číslo museli po každé číslovce uvést ještě název jejího řádu. Kolik bylo číslic, tolik bylo i slov. To bylo těžkopádné, nepohodlné a proto si Indové našli jiný způsob vyjadřování. Dnes když oznamujeme číslo telefonu – třeba 42752 – neříkáme čtyřicet dva tisíce, sedm set padesát dva, ale jednoduše čtyři, dva, sedm, pět, dva. To je prosté vyslovení jednotlivých číslic telefonního čísla , tak jak stojí po pořádku za sebou. Právě tak to začali dělat Indové. Bylo to pohodlnější a kratší.
Když v číslech chyběl nějaký řád, jako třeba v číslech 101 nebo 1 024, vypomohli si tím, že místo názvu číslice vložili slovo „ prázdno ”. a aby se při zápisu nic nepopletlo, místo „ prázdného ” řádu dělali tečku. Později začali místo tečky dělat kroužek. Takovému kroužku se říká „ sunja ”, v jazyce hindí to znamená opět „ prázdno ”, „ prázdné místo ”.
Arabští matematici přeložili toto slovo podle svého jazyka . Místo „ sunja ” začali říkat „ sifr ” a to už je slovo, které trochu známe. Vždyť i u nás se někdy číslici říká cifra.
Dnes ciframi rozumíme všech deset symbolů, jejichž pomocí zapisujeme čísla. Ale ještě před dvěma sty lety se třeba v ruštině pod názvem cifra skrýval jeden jediný pojem – nula.
Dnešní číslovka nula se zrodila poměrně nedávno – daleko později než cifra. Je to vlastně latinské slovo nullus – žádný.
Číslice, kterých užíváme dnes, jsou výsledkem vývoje, který začal v číselných symbolech staroindické matematiky. Často jim říkáme Arabské číslice, ale není to přesné. I když se do Evropy poziční číselná soustava a dnešní číslice dostali prostřednictvím Arabů, jsou indického původu. Stejným způsobem – přes arabskou matematiku – byly evropskou vědou převzaty mnohé jiné pozoruhodné objevy matematiků starověké Indie.
Indičtí vědci udělali jeden z nejdůležitějších matematických objevů. Vytvořili poziční číselnou soustavu – způsob zápisu a čtení čísel, kterého dnes používá celý svět.
V Indii i v Číně se začala matematika vytvářet asi ve stejné době jako v Egyptě – před více než 5 000 lety. Již na začátku našeho letopočtu byli Indové pozoruhodnými matematiky. V lecčems přispěli i starým Řekům. Avšak Indie byla izolována od ostatních zemí tisícikilometrovými vzdálenostmi a vysokými horami.
Arabové byli prvními cizinci, kterým se poštěstilo přiučit se u indických matematiků. V Indii se mohli skutečně mnohému naučit.
Indie
Před dvěma nebo dvěma a půl tisíci lety před n. l. byly napsány staroindické knihy zvané védy.
V těchto knihách a v přepracovaných tzv. sutrách jsou podrobná pravidla pro přeměnu obrazců na jiné se stejným obsahem, pro rozdělování a skládání těchto obrazců. Indové přitom používají hlavně pravoúhlých trojúhelníků, jejichž strany jsou vyjádřeny celými čísly.
Ve védách jsou uvedeny tyto typy trojúhelníků:
se stranami 3, 4, 5 a tomu podobné, jejichž strany jsou 3k , 4k , 5k ( k je přirozené číslo )
se stranami 5, 12, 13 a 5k , 12k , 13k
se stranami 8, 15, 17 a 12, 35, 37
pravoúhlé trojúhelníky mají tu vlastnost, že součet obsahů čtverců nad odvěsnami se rovná obsahu čtverce nad přeponou ( Pythagorova věta ).
Tomuto požadavku vyhovují trojúhelníky s prve uvedenými stranami. Např.:
12² + 35² = 144 +1225 = 1369 = 37²
Sestrojení obrazce jiného tvaru, který by byl přesně stejně veliký jako daný obrazec, a jiné podobné úlohy jsou také podstatnou částí řecké geometrie a učí se jim u nás ve škole.
Stavitelské umění vyžadovalo skládání čtverců, trojúhelníků nebo mnohoúhelníků ze čtvercových desek nebo cihel. Tento úkol byl pravděpodobně podnětem k vypracování nauky o trojúhelníkových, čtvercových a všeobecně mnohoúhelníkových číslech. Tato nauka byla velmi rozšířená i v Řecku.
Trojúhelníkovými se nazývala čísla 1, 3, 6, 10, 15 atd.,čtvercovými 1, 4, 9, 16, 25 atd.Zobrazíme-li cihly tečkami, pak tato čísla představují množství teček
( cihel ) nezbytných pro sestrojení trojúhelníka nebo čtverce při postupném zvětšování jejich stran tak, jak ukazují nákresy.
Čtvercové desky ( cihly ) byly základním stavebním materiálem v Indii, a zvláště v sousedním Babyloně, kde je veliká nouze o kámen i dřevo. Stejná velikost obrazců se určuje podle počtu těchto desek.
Tato praktická úloha stavitelského umění vyvolala otázku o určování počtu desek nezbytných pro sestrojení trojúhelníka, čtverce nebo mnohoúhelníka s danou velikostí obsahu.
Řešení této úlohy vyžadovalo studium vlastností posloupnosti přirozených čísel: 1, 2, 3, 4………,čísel trojúhelníkových 1, 3, 6, 10, 15………, a čtvercových: 1, 4, 9, 16,……Těmito otázkami se zabývaly Babyloňané , Indové a později řečtí matematici, zvláště Pythagoras ( VI. Stol. p.n.l. ) a jeho škola.
V životopisech Pythagorových se vypráví o jeho pobytu v Egyptě, v Babyloně a Indii. Je pravděpodobné, že mnohé jemu připisované objevy, počítajíc v to učení o tzv. obrazových číslech, pocházeli vlastně z Babylona a Indie, kde tato nauka vznikla z úkolů stavitelského umění těchto zemí.
Nejcennějším příspěvkem Indů do pokladnice matematických poznatků lidstva je námi používaný způsob zápisu čísel pomocí deseti znaků: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 0.
Základem tohoto způsobu je myšlenka , že táž číslice označuje jednotky, desítky, stovky nebo tisíce, podle toho na kterém místě stojí. Chybí-li nějaké řady, označí se jejich místo nulami, které se připisují k číslicím.
Konečné zpracování této místní nebo posiční numerace, myšlenky, kterou měli Babyloňané,je největší zásluhou Indů.
Velký francouzský matematik Laplace k tomu poznamenává: „Myšlenka, vyjádřit všechna čísla několika znaky tím, že jim dáváme podle významu tvaru i význam místa, je tak prostá, že právě pro tuto prostotu je těžko ocenit, jak je podivuhodná. Že není lehké k tomu dojít, vidíme jasně na příkladu řeckých mudrců – Archimeda a Pollonia, jimž tato myšlenka zůstala skryta.”
Velký objev místní soustavy numerace nebyl učiněn nějakým geniálním člověkem. Tento objev Indů, stejně jako všechny objevy Egypťanů a Babyloňanů, jsou výsledkem dlouhého, postupného obohacování zkušenosti a pozorování celého národa. Takový je původ mnoha na první pohled velmi abstraktních matematických poznatků.
Co to vůbec je poziční číselná soustava?
Od nepaměti zapisovali lidé čísla podle řádů: jednotky, stovky, tisíce, atd. Indové při svém zápisu používali rovněž řádů. Měli však podstatně více názvů, než máme my – každý řád označovali zvláštním termínem. My říkáme třeba desetitisíce, v jazyku hindí se však název tohoto řádu nevyjadřuje termíny pro dva předchozí řády, ale zvláštním slovem. A tak je to i pro statisíce, desetimilióny a další.
Aby mohli vyjádřit velké číslo museli po každé číslovce uvést ještě název jejího řádu. Kolik bylo číslic, tolik bylo i slov. To bylo těžkopádné, nepohodlné a proto si Indové našli jiný způsob vyjadřování. Dnes když oznamujeme číslo telefonu – třeba 42752 – neříkáme čtyřicet dva tisíce, sedm set padesát dva, ale jednoduše čtyři, dva, sedm, pět, dva. To je prosté vyslovení jednotlivých číslic telefonního čísla , tak jak stojí po pořádku za sebou. Právě tak to začali dělat Indové. Bylo to pohodlnější a kratší.
Když v číslech chyběl nějaký řád, jako třeba v číslech 101 nebo 1 024, vypomohli si tím, že místo názvu číslice vložili slovo „ prázdno ”. a aby se při zápisu nic nepopletlo, místo „ prázdného ” řádu dělali tečku. Později začali místo tečky dělat kroužek. Takovému kroužku se říká „ sunja ”, v jazyce hindí to znamená opět „ prázdno ”, „ prázdné místo ”.
Arabští matematici přeložili toto slovo podle svého jazyka . Místo „ sunja ” začali říkat „ sifr ” a to už je slovo, které trochu známe. Vždyť i u nás se někdy číslici říká cifra.
Dnes ciframi rozumíme všech deset symbolů, jejichž pomocí zapisujeme čísla. Ale ještě před dvěma sty lety se třeba v ruštině pod názvem cifra skrýval jeden jediný pojem – nula.
Dnešní číslovka nula se zrodila poměrně nedávno – daleko později než cifra. Je to vlastně latinské slovo nullus – žádný.
Číslice, kterých užíváme dnes, jsou výsledkem vývoje, který začal v číselných symbolech staroindické matematiky. Často jim říkáme Arabské číslice, ale není to přesné. I když se do Evropy poziční číselná soustava a dnešní číslice dostali prostřednictvím Arabů, jsou indického původu. Stejným způsobem – přes arabskou matematiku – byly evropskou vědou převzaty mnohé jiné pozoruhodné objevy matematiků starověké Indie.
Indičtí vědci udělali jeden z nejdůležitějších matematických objevů. Vytvořili poziční číselnou soustavu – způsob zápisu a čtení čísel, kterého dnes používá celý svět.
Ptáci
PTÁCI
Ptáci žijí na celém světě a je jich téměř 10 000 druhů.Vyvinuli se z plazích předků asi před 140-150
miliony let.První známý pták je archaeopteryx,jehož několik zkamenin bylo naleeno v Německu.Jsou to jediná zvířata,která mají peří a křídla-ale ne všichni umějí létat.Všichni ptáci snášejí vejce a většina z nich staví hnízda,kde
vychováv
KOLIK PÍREK MÁ PTÁK?
Počet peříček se u každého druhu ptákamění podle věku a roční doby.Většinamalých pévců má 1500 až 3000
pírek na těle.Ovšem labuť může mít až 25 000 per.Dravec(např.:orel),mívá 5 000-8 000 per.Pera se liší velikostí a tvarem.Nejsilnější bývají rejdovací pera v ocase a letky,nejmenší prachová pírka.Výměna peří se nazývá pelichání.
Většina ptáků pelichá 2krát ročně.
TYPY ZOBÁKŮ
Jelikož současní ptáci nemají křídla a přední končetiny jsou přeměněny v křídla musí být shopni sbírat a připravit potravu zobákem.Každý druh má zobák obdivuhodně přispůsobenk přijímání určitého druhu potravy.Dravci mají zahnuté zobáky k trhání masa,bahňáci mají dlouhé zobáky,jimiž vytahují z bahna červy.Ledňák obrovský má silný zobák k chytání plazů,kdežto lelci díky širokým obrveným koutkům mohou lapat létající hmyz.Papuchalkové používají své zobákyk lovu potravy i jako signalizační zařízení.Pro ně stejně jako pro tukany nebo jiné exoty,není důležitý jen tvar,ale i zbarvení zobáku.
Ptáci žijí na celém světě a je jich téměř 10 000 druhů.Vyvinuli se z plazích předků asi před 140-150
miliony let.První známý pták je archaeopteryx,jehož několik zkamenin bylo naleeno v Německu.Jsou to jediná zvířata,která mají peří a křídla-ale ne všichni umějí létat.Všichni ptáci snášejí vejce a většina z nich staví hnízda,kde
vychováv
KOLIK PÍREK MÁ PTÁK?
Počet peříček se u každého druhu ptákamění podle věku a roční doby.Většinamalých pévců má 1500 až 3000
pírek na těle.Ovšem labuť může mít až 25 000 per.Dravec(např.:orel),mívá 5 000-8 000 per.Pera se liší velikostí a tvarem.Nejsilnější bývají rejdovací pera v ocase a letky,nejmenší prachová pírka.Výměna peří se nazývá pelichání.
Většina ptáků pelichá 2krát ročně.
TYPY ZOBÁKŮ
Jelikož současní ptáci nemají křídla a přední končetiny jsou přeměněny v křídla musí být shopni sbírat a připravit potravu zobákem.Každý druh má zobák obdivuhodně přispůsobenk přijímání určitého druhu potravy.Dravci mají zahnuté zobáky k trhání masa,bahňáci mají dlouhé zobáky,jimiž vytahují z bahna červy.Ledňák obrovský má silný zobák k chytání plazů,kdežto lelci díky širokým obrveným koutkům mohou lapat létající hmyz.Papuchalkové používají své zobákyk lovu potravy i jako signalizační zařízení.Pro ně stejně jako pro tukany nebo jiné exoty,není důležitý jen tvar,ale i zbarvení zobáku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
