BAROKO
INTERNET, ILUSTROVANÉ DĚJINY HISTORIE ČESKÝCH ZEMÍ, DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ(CD)
OBSAH: 1.ÚVOD - BAROKO A ABSOLUTISMUS
2.BAROKO VE SVĚTĚ
3.BAROKO V ČECHÁCH A NA MORAVĚ
4.KULTURA BAROKA
5.ŽIVOT ZA DOBY BAROKA
ÚVOD
BAROKO A ABSOLUTISMUS
Pobělohorské období nepatří v našich dějinách právě k populárním epochám, vznáší se nad ním stín ,,temna“. Ačkoliv Alois Jirásek věnoval svůj stejnojmenný román dění v 1. polovině 18.století, toto ,,temno“ se rozprostírá nad celou dobou baroka v naší historii, ale neprávem. I celá éra mezi lety 1620 - 1740 náleží neoddělitelně k osudům našich zemí a národů, i když se vývoj ubíral jiným směrem, než si představovali vůdci stavovského odboje z let 1618 - 1620.
Poněkud zjednodušeně je možno říci, že baroko jako kulturní styl proniklo do českých zemí po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře v přímé souvislosti s expanzí katolické církve. Baroko není jen uměleckým slohem, a to posledním evropským komplexním slohem zahrnujícím svorně všechny oblasti umění, ale je i způsobem života.
Dnes se obecně soudí, že termín baroko pochází z portugalského slova ,,barocco“, jímž klenotníci v 16. století označovali nepravidelně utvářenou perlu. Kolébkou nového stylu byl Pyrenejský (Iberský) poloostrov a poloostrov Apeninský. O místě zrodu barokního stylu nebylo nikdy větších pochybností. Spory se vedly jen o přesné uměleckohistorické zařazení některých výtvarných projevů sklonku 16. a počátku 17. věku. Není vždy zcela jasné, zda se jedná už o díla barokní, nebo zda přísluší k tzv. manýrismu, který bývá chápán buď jako předstupeň baroka, nebo jako závěr renesance.
Co je podstatou baroka? Jeho pojmenování není náhodné. Nepravidelná perla navozuje představu nepravidelných forem, které jsou charakteristické pro barokní umění, stejně jako vnitřní napětí, neklid a smysl pro dramatičnost. Za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou rozdychtěností se ovšem skrývá pevný řád. Jen na pevných a precizních základech stavěli barokní tvůrci vzdušné a zdánlivě lehké konstrukce. Francouzský historik Victor-Lucien Tapié napsal: ,,Barok je věčným příkladem toho, co neumějí vyjádřit ani pravidla, ani předpisy, je nositelem věčné konstanty lidské duše a jejím převedením do tvarů.“
Baroko je dobou protikladů. Základní kontrast - nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným, rozpor mezi prostou, nedokonalou lidskou existencí a nepostižitelným nadzemským božím světem - pojímá obdobně jako myslitelé vrcholného středověku. Pozemský život je ,,sen“ , skutečný je život na věčnosti. Toto platensko-augustiniánské východisko nebránilo tomu, aby se člověk zaměřil i na vlastní, časově omezený pobyt na této zemi a svým příkladným chováním si pojistil život věčný. Podle katolické víry není nic předurčeno, jen boží milost je všeobjímající. Světská sféra je pomíjivá, ale není v zásadě zavrženíhodná, zejména pokud slouží k chvályhodným účelům. Člověk musí směřovat k Bohu, ale lidské bytosti jsou omylné a chybující a nemůžou dosáhnou svého ideálu. Proto jim mají kněží prohřešky odpouštět (forma zpovědi a pokání) , ale zároveň je musí zavazovat k lepšímu a ušlechtilejšímu počínání.
Kontrast je i základní osou výstavby uměleckých výtvorů. Baroko hýří metaforami, které bývají pravou podstatou sdělení. Obrazné přetlumočení prosté skutečnosti není ozdobou, ale, jak odpovídá barokní mentalitě, skutečností samou. I toto pojetí prozrazuje inspiraci ve středověké estetice. Barokní svět je zdánlivě těžko srozumitelný dnešnímu člověku, odchovanému průmyslovou civilizací. Nástup baroka byl však převratem i pro většinu nekatolických obyvatel českých zemí v prvních desetiletích 17. století. V porovnání s evangelickým přístupem ke světu a životu bylo baroko kvalitativně odlišným jevem. Baroko se zrodilo na evropském jihu jako reakce na uměřenost humanismu a renesance, jako výraz nejistoty doby i jako vyjádření snah obrozeného a exaltovaného(vypjatého) katolicismu. Do českých zemí přicházelo ze stejných oblastí jako politikové a kněží, kteří měli ve středoevropském prostoru povzbudit katolickou církev. Jihoevropský katolicismus narazil na hráz rigidního (přísného) protestantismu. Tuto hráz násilím prolomil, nekatolíkům bylo jiné náboženství vnuceno, ale barokní duch se posléze ujal a oslovil všechny vrstvy.
V barokním slohu rozlišujeme tři základní fáze: ranné baroko, které u nás (i ve střední Evropě) končí někdy kolem r. 1680. pak následuje baroko vrcholné (zhruba mezi lety 1680 - 1740 s přesahy do doby pozdější) a pozdní etapa přechází do vyumělkovaného rokokového slohu, ulpívajícího na drobnostech a zdobných detailech.
RANÉ BAROKO Architektura této doby vyniká především mohutností a rozlehlými komplexy s širokým průčelím. Půdorysy se skládají především z přímek. Průčelí člení vysoké palistry, které přesahují přes dvě až tři podlaží. Orámování oken vrcholí segmentovými a trojúhelnými nástavci, které se zpravidla na jedné fasádě střídají buď podle pater nebo v jednotlivých patrech vždy ob okno (Černínský palác) . Štíty, vykíře, okna i portály jsou zakončeny kamennými koulemi a piniovými šiškami. Z boku se ke štítům přidávají volutová křídla. Převažujícím typem kleneb jsou valené klenby s výsečemi. Štuk je těžký, plastický, z ornamentů převládají rouška (šátek) , ovocný a květinový feston, okřídlné hlavy baculatých andílků.
VRCHOLNÉ BAROKO Především v první polovině svého života je dynamické a stavby z tohoto období se zdají být plné pohybu, vzrušení a napětí, stěny se jakoby prohybují. Změkčující obrys dává budovám dvojdílná mansardová střecha pojmenovaná podle svého tvůrce, francouzského architekta Masarda. V klenbách vede placka (čtvercový základ) a pruská klenba (obdélníkový základ). U portálů se volutová křídla obracejí dovnitř nebo do volného prostoru. Portály srůstají s balkóny. V ornamentice se objevuje akant, páska, mřížka a mušle. Barokní gotika - je to směr vrcholného baroka, tvarově se inspirující gotikou, ale komponovaný barokně.
INTERNET, ILUSTROVANÉ DĚJINY HISTORIE ČESKÝCH ZEMÍ, DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ(CD)
OBSAH: 1.ÚVOD - BAROKO A ABSOLUTISMUS
2.BAROKO VE SVĚTĚ
3.BAROKO V ČECHÁCH A NA MORAVĚ
4.KULTURA BAROKA
5.ŽIVOT ZA DOBY BAROKA
ÚVOD
BAROKO A ABSOLUTISMUS
Pobělohorské období nepatří v našich dějinách právě k populárním epochám, vznáší se nad ním stín ,,temna“. Ačkoliv Alois Jirásek věnoval svůj stejnojmenný román dění v 1. polovině 18.století, toto ,,temno“ se rozprostírá nad celou dobou baroka v naší historii, ale neprávem. I celá éra mezi lety 1620 - 1740 náleží neoddělitelně k osudům našich zemí a národů, i když se vývoj ubíral jiným směrem, než si představovali vůdci stavovského odboje z let 1618 - 1620.
Poněkud zjednodušeně je možno říci, že baroko jako kulturní styl proniklo do českých zemí po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře v přímé souvislosti s expanzí katolické církve. Baroko není jen uměleckým slohem, a to posledním evropským komplexním slohem zahrnujícím svorně všechny oblasti umění, ale je i způsobem života.
Dnes se obecně soudí, že termín baroko pochází z portugalského slova ,,barocco“, jímž klenotníci v 16. století označovali nepravidelně utvářenou perlu. Kolébkou nového stylu byl Pyrenejský (Iberský) poloostrov a poloostrov Apeninský. O místě zrodu barokního stylu nebylo nikdy větších pochybností. Spory se vedly jen o přesné uměleckohistorické zařazení některých výtvarných projevů sklonku 16. a počátku 17. věku. Není vždy zcela jasné, zda se jedná už o díla barokní, nebo zda přísluší k tzv. manýrismu, který bývá chápán buď jako předstupeň baroka, nebo jako závěr renesance.
Co je podstatou baroka? Jeho pojmenování není náhodné. Nepravidelná perla navozuje představu nepravidelných forem, které jsou charakteristické pro barokní umění, stejně jako vnitřní napětí, neklid a smysl pro dramatičnost. Za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou rozdychtěností se ovšem skrývá pevný řád. Jen na pevných a precizních základech stavěli barokní tvůrci vzdušné a zdánlivě lehké konstrukce. Francouzský historik Victor-Lucien Tapié napsal: ,,Barok je věčným příkladem toho, co neumějí vyjádřit ani pravidla, ani předpisy, je nositelem věčné konstanty lidské duše a jejím převedením do tvarů.“
Baroko je dobou protikladů. Základní kontrast - nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným, rozpor mezi prostou, nedokonalou lidskou existencí a nepostižitelným nadzemským božím světem - pojímá obdobně jako myslitelé vrcholného středověku. Pozemský život je ,,sen“ , skutečný je život na věčnosti. Toto platensko-augustiniánské východisko nebránilo tomu, aby se člověk zaměřil i na vlastní, časově omezený pobyt na této zemi a svým příkladným chováním si pojistil život věčný. Podle katolické víry není nic předurčeno, jen boží milost je všeobjímající. Světská sféra je pomíjivá, ale není v zásadě zavrženíhodná, zejména pokud slouží k chvályhodným účelům. Člověk musí směřovat k Bohu, ale lidské bytosti jsou omylné a chybující a nemůžou dosáhnou svého ideálu. Proto jim mají kněží prohřešky odpouštět (forma zpovědi a pokání) , ale zároveň je musí zavazovat k lepšímu a ušlechtilejšímu počínání.
Kontrast je i základní osou výstavby uměleckých výtvorů. Baroko hýří metaforami, které bývají pravou podstatou sdělení. Obrazné přetlumočení prosté skutečnosti není ozdobou, ale, jak odpovídá barokní mentalitě, skutečností samou. I toto pojetí prozrazuje inspiraci ve středověké estetice. Barokní svět je zdánlivě těžko srozumitelný dnešnímu člověku, odchovanému průmyslovou civilizací. Nástup baroka byl však převratem i pro většinu nekatolických obyvatel českých zemí v prvních desetiletích 17. století. V porovnání s evangelickým přístupem ke světu a životu bylo baroko kvalitativně odlišným jevem. Baroko se zrodilo na evropském jihu jako reakce na uměřenost humanismu a renesance, jako výraz nejistoty doby i jako vyjádření snah obrozeného a exaltovaného(vypjatého) katolicismu. Do českých zemí přicházelo ze stejných oblastí jako politikové a kněží, kteří měli ve středoevropském prostoru povzbudit katolickou církev. Jihoevropský katolicismus narazil na hráz rigidního (přísného) protestantismu. Tuto hráz násilím prolomil, nekatolíkům bylo jiné náboženství vnuceno, ale barokní duch se posléze ujal a oslovil všechny vrstvy.
V barokním slohu rozlišujeme tři základní fáze: ranné baroko, které u nás (i ve střední Evropě) končí někdy kolem r. 1680. pak následuje baroko vrcholné (zhruba mezi lety 1680 - 1740 s přesahy do doby pozdější) a pozdní etapa přechází do vyumělkovaného rokokového slohu, ulpívajícího na drobnostech a zdobných detailech.
RANÉ BAROKO Architektura této doby vyniká především mohutností a rozlehlými komplexy s širokým průčelím. Půdorysy se skládají především z přímek. Průčelí člení vysoké palistry, které přesahují přes dvě až tři podlaží. Orámování oken vrcholí segmentovými a trojúhelnými nástavci, které se zpravidla na jedné fasádě střídají buď podle pater nebo v jednotlivých patrech vždy ob okno (Černínský palác) . Štíty, vykíře, okna i portály jsou zakončeny kamennými koulemi a piniovými šiškami. Z boku se ke štítům přidávají volutová křídla. Převažujícím typem kleneb jsou valené klenby s výsečemi. Štuk je těžký, plastický, z ornamentů převládají rouška (šátek) , ovocný a květinový feston, okřídlné hlavy baculatých andílků.
VRCHOLNÉ BAROKO Především v první polovině svého života je dynamické a stavby z tohoto období se zdají být plné pohybu, vzrušení a napětí, stěny se jakoby prohybují. Změkčující obrys dává budovám dvojdílná mansardová střecha pojmenovaná podle svého tvůrce, francouzského architekta Masarda. V klenbách vede placka (čtvercový základ) a pruská klenba (obdélníkový základ). U portálů se volutová křídla obracejí dovnitř nebo do volného prostoru. Portály srůstají s balkóny. V ornamentice se objevuje akant, páska, mřížka a mušle. Barokní gotika - je to směr vrcholného baroka, tvarově se inspirující gotikou, ale komponovaný barokně.
Dalším, v českém pobělohorském prostoru původně cizorodým prvkem, byl absolutismus. Termínem absolutismus označujeme takový princip správy státu, kde výsadní moc náleží panovníkovy a jím jmenované vládě. Ostatní složky společnosti, včetně nejvyšších, mají jen druhořadou úlohu. Pravomoci zemských sněmů a jiných stavovských orgánů jsou výrazně zmenšovány, jejich rozhodování se vztahuje jen na méně podstatné záležitosti.
O aplikace tohoto principu na země Koruny české se pokoušel neúspěšně už Ferdinand I. Vítězný pobělohorský absolutismus by novým, nezvyklým režimem a znamenal velký přelom v historickém vývoji. Po nezdařeném výboji mohl konečně habsburský panovník (Ferdinand II.) prosazovat své svrchované nároky na vládu nad všemi poddanými (tzn. z hlediska vládce i nad privilegovanými vrstvami společnosti) . Pro představitele šlechty a měšťanstva to byla smutná skutečnost, o to truchlivější, že ke změně poměrů došlo během nedlouhého časového úseku.
Absolutistický model nebyl však v habsburské monarchii prosazen hned v roce 1620 v plné míře. Přitom úsilí o zavedení absolutismu se téměř shodně uplatňovalo ve všech zemích soustátí: v rakouských zemích, v Uhrách (tam jen s velkými obtížemi) i v zemích Koruny české. Zde mohla být záminkou i odplata za účast na povstání proti zákonnému vladaři. Záminka to byla vhodná, mnohdy i zdůrazňovaná, ale základem snah habsburských panovníků bylo jednoznačně dosažení absolutní vlády nad všemi regiony a národy. Tohoto cíle se jim však podařilo dosáhnout až později.
Barokní absolutismus nebyl ještě zcela důsledný. Jednotlivé země si zachovaly množství tradičních starých práv, panovník a vláda se snaží řídit monarchii centralisticky(termín absolutismus je vždy spojován s centralismem), ale v praxi se vše úplně nedaří a o nějaké unifikaci zemí spadajících pod žezlo rakouských Habsburků nelze ani hovořit. Francie za Ludvíka XIV. zůstává pro středoevropské Habsburky nedostižným vzorem, ostatně král ,,Slunce“ vládl v zásadě jen jednomu národu a ne souboru různých, stupněm rozvinutosti se značně lišících zemí.
Po počátečních letech zkoušení nabývá absolutistický centralismus na síle někdy po roce 1680, v době kdy Habsburská monarchie začíná prožívat éru velmocenské slávy.
České země po Bílé hoře doznaly dvojí zásadní změnu: postupně byl z vysokého politického dění vytlačen stavovský živel, základní váha moci spočinula na panovníkovi a spolu s rekatolizací začal pronikat nový barokní styl. Na baroko jsme si zvykli, jeho zjevné důkazy vidíme stále kolem sebe, ale na to, že naše země byly pevnou součástí habsburské monarchie, se většinou přivykat bráníme. Ale je to fakt, který nelze vzít zpět. Habsburkové byli ,,cizí“ dynastií, ale její první příslušník byl na český trůn uveden po řádné a právoplatné volbě a země Koruny české byli nedílnou složkou většího státního celku v dlouhém rozmezí let 1526-1918. Z této skutečnosti je třeba vycházet i při hodnocení našich dějin a snažit se je zařadit do širšího středoevropského kontextu.
BAROKO VE SVĚTĚ
Název „barok“ se používá pro převládající styl v evropském umění a architektuře v 17. a na počátku 18. století. Vznikl v době, kdy se většina umění ze 17. století netěšila přízni kritiků, a původně tento termín označoval zneužití, naznačující groteskní, nadměrné rozpracování. Nyní se používá k označení dynamického stylu, který se zrodil v Římě kolem roku 1600 a šířil se po celé Evropě.
Baroko zakořenilo zejnéma v katolických zemích. Tento sebejistý styl byl spojen s novým posílením katolické církve, která se v té době prosazovala proti protestantství. Baroko zdědilo pohyb od manýrismu, který mu předcházel, a dojem majestátnosti a trvanlivosti od vrcholné renesance. Tyto vlivy se spojili do vášnivého stylu, který byl obzvláště vhodný pro vyjadřování náboženských pocitů. Někteří barokní umělci, například italský sochař a architekt Bernini a vlámský malíř Rubens, byli zbožnými katolíky.
Avšak dojem neomezené výmluvnosti, který je pro barokní umění charakteristický, se také propůjčil pro určitý druh světského umění. Například ve Francii dosáho baroko největšího rozkvětu v podobě propagandy pro Ludvíka XIV. Obrovský palác ve Versailles spojil architekturu, malířství, sochařství, výzdobu a zahradní architekturu v oslavu jeho královské slávy. Kombinace různých druhů umění, aby bylo utvořeno „celkové umělecké dílo″, byla pro toto období typická.
Barokní umění mělo malý vliv na Velkou Británii(kde všechno spojené s katolickou vírou bylo podezřelé). Na počátku 18. století však došlo ke krátkému výstřednímu rozkvětu barokní architektury, zejména v práci sira Johna Vanbrughna a Nicolase Hawksmoora.
BAROKO V ČECHÁCH A NA MORAVĚ
SVĚTLA A STÍNY BAROKNÍ EPOCHY
Baroko, které vévodilo umění i životnímu stylu českých zemí od poloviny 17.až do poloviny 18.století, bylo posledním velkým evropským slohem. Jeho nástup patrný v česko-moravském
prostoru už před Bílou horou (Matyášova brána na Pražském hradě,část Klementina) i za třicetileté války ( malostranský palác Albrechta z Valdštejna, pražská Loreta), však zbrzdily dlouhodobé boje a jejich hospodářské následky. Tím mohutnější byl rozmach baroka v poslední třetině 17. věku. Příchod baroka do českých zemí bývá často spojován s rekatolizací, což je ovšem pravda pouze částečná. Barokní sloh ovládl českou krajinu a vtiskl jí nezaměnitelný ráz vlastně až v čase, kdy rekatolizační úsilí bylo dokončeno a na venkově zůstali jen nepatrné skupiny evangelíků. Navíc baroko nebylo výhradně uměním katolických oblastí Evropy, i když se v ní zrodilo. V českých podmínkách však baroko přesto úzce souvisí s působením katolické církve. Vítězný pobělohorský katolicismus učinil hlavním tématem umění náboženství. Pozornost přitom soustředil především na křesťanský chrám jako obraz království božího na zemi. Citová naléhavost i vroucnost výtvarného umění oslovovaly návštěvníky barokních kostelů bezprostředněji než kdykoliv dříve. Zobrazované osoby se zdály sestupovat z nebes, vymalovaných v chrámové kupoli, podmanivý prostor chrámu oživovaly plastiky světců, zachycených v dramatickém pohybu. Výtvarná podoba barokních chrámů, kostelů, kaplí i dalších církevních staveb musela v českých zemích odpovídat autoritě katolické církve. Proto se jí věnovali nejlepší umělci (architekti J.B.Mathey, J.B.Santini-Aichel, Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferovi, mimo jiné tvůrci monumentálního malostranského chrámu sv. Mikuláše, malíři Petr Brandl a V.V.Raichner i celá plejáda sochařů).
Barokní umění si libovalo ve sváru, v dynamickém střetávání protikladů. Napětí mezi nimi dokázalo přenést i na diváka a přesvědčit jej, že vítězství náleží pouze straně hájící závazné katolické pravdy. Tuto zásadu sdělovaly návštěvníkům i obrazy programově zachycující i vyloženě hnusné a šeredné jevy.Rozdíl mezi nedokonalým pozemským světem a dokonalost říše boží mohl být sotva vyjádřen názorněji.
Církevní baroko v našich představách nesprávně splývá s působením jezuitského řádu. Jezuité byli tehdy nesporně řádem nejnevlivnějším, avšak právě jejich výsadní postavení popouzelo starší řády, především benediktiny, cisterciáky a premonstráty.Ti okázale zdůrazňovali svou starobylost a zásluhy ještě z předhusitských časů. Záměrně vyzdvihovali především období rozkvětu za vlády Karla IV., kdy jezuité ještě neexistovali, a své klášterní chrámy dávali přebudovávat ve stylu tzv. barokní gotiky.
Nedílným projevem vypjatého náboženského cítění barokní epochy byly poutě na svatá místa, spjatá s kultem Panny Marie (Svatá Hora u Příbrami, Stará Boleslav, Svatý Kopeček aj.)
a nového světce, Jana Nepomuckého. Za přímluvou se ovšem putovalo i k jiným svatým. V pobělohorském období se opět mocně vynořila úcta k svatému Václavovi, jenž prý na podzim 1648 odvrátil od Prahy švédská vojska. Podle dobového proroctví měl zemský patron zachránit český národ, až mu bude nejhůře.
Napětí, spory a netolerance, pramenící z přesvědčení o správnosti katolického pojetí víry, postupovali celý tehdejší život. Všechny tyto pocity umocňoval probíhající zápas Habsburské monarchie s pohanskými Turky, kteří roku 1683 pronikli k Vídni, a blízkost nekatolického světa, existujícího v rámci Koruny české (Slezsko) i v jejím těsném sousedství (Sasko). Kam až vedla vypjatá víra, přerůstající leckdy ve fanatismus, dokládá příběh, který vzrušil Prahu na samém sklonku 17. století. Roku 1694 pohřbili jezuité v Týnském chrámu s velikou slávou dvanáctiletého židovského chlapce Šimona Ábelese, jehož prý vlastní otec utloukl k smrti údajně proto, že přestoupil ke katolicismu. Také pronásledování nekatolíků, posilovaných ve svých postojích literaturou dodávanou ze středoevropských luteránských a kalvínských zemí, náleželo k dobovému koloritu a vyvrcholilo v první třetině 18. století.
KULTURA BAROKA
BAROKNÍ MALÍŘSTVÍ
Pejorativní název dali slohu teoretikové klasicismu, kteří ho odsuzovali jako projev zvráceného vkusu. Baroko je totiž opakem renesanční touhy po uzavřené formě, harmonických proporcích, klidu a jednotě. Rozbíjí ucelenou renesanční formu, porušuje renesanční zákony tektonické rovnováhy, vnáší do obrazové kompozice nezvyklý pohyb,ruch a napětí, používá silných dramatických efektů světelných, aby diváka ohromilo a otřáslo jím. Barokní malířství si libovalo v líčení velkolepých mytologických a alegorických výjevů, oslavujících v podobě antických bohů nebo hrdinů příslušníky panovnických nebo šlechtických rodů, nebo v sugestivním zobrazování ukrutných scén mučení křesťanských světců. V nich mohl barokní malíř rozvinout svou zálibu pro vyjadřování mocných duševních hnutí, sklon k nadsázce a přepínání, k divadelní efektnosti, vypočítané na pohled z určitého místa.Barokní malířství pokračovalo po stránce námětové, technické i formální v dědictví renesance a manýrismu, přetvořilo však tuto tradici ve smyslu svých slohových vlastností. Rozvoj barokního umění souvisel ideologicky a společensky s protireformačním katolictvím a posílením vlivu a moci feudální šlechty, proto barokní sloh nalezl uplatnění především v Itálii, Španělsku, Portugalsku, jižním Nizozemí a ve střední Evropě v Rakousku a v českých zemích, v Novém světě v Brazílii a Mexiku.Francii v 17. století ovládal klasicismus, v měšťanském Holandsku se prosadil realismus, který charakterizuje také některé projevy španělského i českého malířství. Protože však i v klasicistickém i realistickém malířství 17. století nacházíme obecné rysy barokního umění (barokní temnosvit, barokní pompéznost a teatrálnost), hovoříme o barokním realismu a barokním klasicismu na rozdíl od pozdějšího Courbetova realismu a Davidova klasicismu.Barokní malířství se projevilo stejně v nástěnné malbě jako v závěsném obraze (oltářní obraz, mytologická, historická, alegorická malba, portrét, krajinomalba, zátiší, zvířecí obraz).Základ k baroknímu malířství položil v Itálii Caravaggio a bolognská škola Carracciů, barokní iluzionismus vyvrcholil ve freskách římské školy. Italské podněty osobitě zpracovalo barokní malířství španělské, nizozemské, rakouské, německé a české. Umělci této doby byli: malíři :Caravaggio, Tiepolo, Rubens, Velázques, Rembrand
KULTURA ODÍVÁNÍ
V polovině 17. století, s panováním Ludvíka XIV. versailleský dvůr diktoval módní zákony celé Evropě. Z Paříže putovaly každý měsíc dvě módní loutky v životní velikosti do Londýna a později i do ostatních měst Evropy, aby předvedly novou pařížskou módu. Sjednocovaly vkus šlechty a ovlivňovaly oděv prostých lidí, kteří kopírovali oděv vznešených. Oděv se plně přizpůsoboval ideálům baroka. Mizí škrobenost a nepřirozenost. Přirozená silueta zvýrazňovala plné tvary a vyžádala si i nové oděvní materiály. Měkké hedvábí, množství krajek, stuhy, lemy a výšivky. Využívalo se hry barev, světel a stínů. Barokní móda podtrhovala fantazii i touhu po nádheře a okázalosti.Mužský oděv nesl znaky až zženštilé. Přesto vytvořil tři základní díly dnešního pánského obleku : sako, vestu a kalhoty, i když měly k dnešní době ještě daleko. Kabátec se zapínal na řadu knoflíků. Byl šit z drahých těžkých materiálů (brokátů), vyšíván a zdoben zlatými stuhami. Poprvé se na kabátci objevily kapsy a tato módní novinka se stala trvalou součástí pánského oblečení. Rukávy byly přehrnuty do manžet. Aby byl kabátec pohodlný i pro jezdce, měl vzadu rozparek zapínaný na knoflíky. Košili zdobily bohaté krajkové manžety, límec s nákrčníkem a žabó ( zřasená krajková ozdoba pod krkem). Otevřené přední díly kabátu odkrývaly vestu, ta sahala ke kolenům a zakrývala tak úzké kalhoty. Kalhoty sahaly ke kolenům a doplňovaly je punčochy pastelových barev: oblíbené byly bílé, bleděmodré, růžové i červené. Obliba hedvábných punčoch dala vzniknout i veliké královské manufaktuře blízko Paříže a odborné punčochářské škole. Charakteristickým znakem mužské módy se stala paruka. Vlasy stočené do loken spadaly u mužů hluboko na ramena. Muži si hladce vyholovali celou tvář po způsobu dvořanů, kteří se tak chtěli přizpůsobit mladému králi Ludvíku XIV. Knír zůstal privilegiem elitních královských oddílů. V druhé polovině 18. století se mužská móda zjednodušovala. Kabátec ztrácel své zženštilé ozdoby stuhy, krajky. Z něho se později vytvořil frak, který se stal základem mužského šatníku-19. století.Ženy byly ozdobou královského dvora a středem zájmu aristokratické společnosti. Přirozená silueta se v průběhu 17. století změnila. Živůtek byl vyztužen šněrovačkou, která stahovala pás do módní štíhlosti (na barokní šněrovačku bylo zapotřebí kilo rybích kostic). Oválný výstřih zdobily krajky, stejně jako nabírané rukávy sahající k lokti. Původní hladce splývající sukně byly znovu podpírané obručemi. Vpředu rozstřižené, takže odkrývaly sukně v odlišné barvě. Ženský oděv byl velmi složitý a dekorativní, šil se z brokátu a lyonského hedvábí. Tento materiál, který zaplavil v té době evropský trh, byl však určen jen příslušníkům nejvyšších tříd. Vlasy: Ženy nosily složitý účes "a la Fontanges". Jméno dostal podle vévodkyně de Fontanges, slavné milenky Ludvíka XIV. Na jednom honě se jí uvolnil účes a vévodkyně si ho převázala stužkami. Nosily se i velmi složité a mnohdy i těžké účesy, na které se používaly ploché lahvičky s vodou a živými květinami.Obliba tance zvedla těžkou krinolínu a odhalila střevíčky. Šily se z brokátu, hedvábí, sametu, atlasu. Vysoké podpatky, krajkové ozdoby a pentle z nich vytvořily křehký módní doplněk. Mužskou obuv představovaly nízké střevíce zdobené sponou. Vyumělkovaný styl odívání zvýrazňovalo složité líčení. Nánosy pudru stylizovaly tvář. Přes všechnu okázalost a nádheru byla rokoková móda velmi nehygienická. Silné parfémy přehlušovaly zápach špíny a potu.
ARCHITEKTURA
Monumentální barokní stavby se vyznačují především různorodým členěním prostoru. Množství křivek, střídání konvexních a konkávních tvarů mělo vyvolat dojem pohybu hmoty.Součástí architektury jsou štuky, malba, sochařské doplňky, zlacení a umělé mramory různých barev. Umělé mramory se od pravých liší zvlněným povrchem, souvislou plochou bez spár a není tak studený jako pravý kámen. Cílem bylo vyvolat iluzi autentičnosti. Další vlastností baroka je smysl pro urbanistické řešení. Vždy přihlíželo na postavení staveb vůči okolnímu prostředí. S klidným svědomím otočí kostel o 90 i více stupňů presbyteriem k západu a boční stranu řeší jako hlavní průčelí.Jiným typickým barokním zvykem je přísná symetrie. Průčelí domů mají dva shodné portály, z nichž je pouze jeden použitelný a druhý - slepý - mývá většinou okna. I rozmístění oken je souměrné. Tam, kde se okna vzhledem k vnitřku nehodí, se malují shodně se skutečnými okny jako tomu je například v domě U černého vola v Loretánské ulici (č.1). Podle těchto malovaných oken můžeme určit jak vypadala původní okna, i když již byla několikrát vyměňována.Kromě sezónních loveckých zámečků zůstávají zámky sídlem šlechty na venkovských panstvích. Místnosti na zámcích se specializují pouze na jeden účel - salónky, jídelna, knihovna, obrazárna. Nejvznešenější bývá první patro. K zámku přiléhal většinou park. Z barokní doby se rozlišují dva typy parků. Francouzský vytváří pravidelně rozvržené ploch oddělené pískovými cestičkami. V jednotlivých odděleních rostly keře a květiny vysázené do různých obrazců. Anglický park napodobuje přirozený stav přírody. V parcích byly budovány vodotrysky, fontány, umělé jeskyně, sochy a aleje. Příkladem barokního parku může být např. Valdštejnská zahrada.
Pražská Loreta
Základ každé lorety tvoří Svatá chýše (casa santa). Je to malý hranatý domek, který napodobuje stavbu, v níž kdysi podle legendy žila P.Maria v palestinském Nazaretu, a kterou přenesli andělé do italského Loreta. Protože se Loreto stalo tehdy významným poutním místem, kopie Svaté chýše se stavěly od 17. století i jinde. Nejčastěji uprostřed prostranství obklopeného ambity s kaplemi nebo v interiérech kostela. Nejstarší česká loreta je v Hájku u Prahy (1623), ale nejznámější je v Praze na Hradčanech.
Pražská Loreta byla postavena v letech 1626 až 1627. Nejdříve byl vybudován základ - Santa casa, jejímž architektem byl Giovanni B. Orsi. Po něm pokračovali ve stavbě Andrea Allio a Silvestre Carlone. Svatá chýše nebo také loretánský domek byl původně pouze malovaný a až v roce 1664 byl obohacen o štukovou výzdobu. V dalších letech kolem ní vyrostl jednopatrový ambit s kaplemi v koutech a uprostřed dokončenými v roce 1740. V roce 1735 nahradil Kilián Ignác Dientzenhofer střední kapli východního křídla kostelem Narození Páně.
Loreta se ve světě proslavila svou zvonkovou hrou. Sestrojil ji v roce 1694 hodinář Petr Naumann a dvacet sedm zvonků ulil Klaudius Fromm z Amsterodamu. Každou hodinu tyto zvonky hrají svojí typickou píseň.
ŽIVOT ZA DOBY BAROKA
ŽIVOT ŠLECHTY
Šlechta byla nejmocnější vládnoucí skupinou společnosti. Šlechta žila v nádherných zámcích a palácích, které měli i sto místností. Sice byly překrásné, ale působily chladně a neosobně. Tyto zámky byly zdobeny: závěsnými,textilními obrazy(tapisériemi a gobelíny), na stropech byly štuky-květy, listy, ornamenty či figurky. Nelitovali peněz na zlato, stříbro, mramor a drahé kovy. Nosili překrásné šaty bohatě zdobené a pořádali velkolepé slavnosti s bohatě obloženými stoly.Vzorem byla šlechta francouzská. Používali masivní nábytek. V baroku se objevily i nové druhy nábytku jako třeba komody, sekretáře, prádelníky a kredence. Stoly, židle i podpěry nebes u postelí bývaly často šroubovitě zatočené (tordované).Stále více se objevoval čalouněný nábytek. U chudších šlechticů se používalo cínové nádobí, u bohatších módní stříbrné soubory, české sklo - čiré s řezanými ozdobami nebo bílé s pestrými malbami. U nejbohatších bývaly zlaté poháry, slánky i misky. Na zámcích převažovaly masivní stoly pro početné rodiny, které byly pokrývány bílými ubrusy či dokonce koberci. Měli rádi raky, ryby a zvěřinu. Na šlechtických stolech byly novinkou exotické nápoje - káva, čaj a čokoláda.Téměř každý rod rozmnožil svou sbírku portrétů předků o další obrazy.
Šlechtická rodina
Šlechtická rodina byla většinou početná. Rodiny tvořily rody udržované po mužské linii. Všichni mužští členové rodiny měli své povinnosti - různé zemské, státní či dvorské úřady, sloužili ve vojsku nebo v diplomacii. Pokud se šlechtic rozhodl pro veřejnou činnost, bývalo jeho hlavním cílem získat významné postavení u vídeňského císařského dvora. Každý člen šlechtické rodiny musel také dodržovat přísná pravidla společenského chování a čest rodu. V barokní době probíhal úpadek rytířského stavu. Rody chudly, tvrze se rozpadaly a rytíři často splývali se zemědělským obyvatelstvem nebo bojovali ve vojsku.V panském stavu rychle přibývalo cizinců. Všechny panské rody se snažily vybudovat velké pozemkové majetky. Šlechta v čele s panovníkem a církev tvořili barokní společnosti vládnoucí skupiny. Každý rod měl svůj znak - erb. K nejmocnějším a nejbohatším rodům patřili Černínové, Kinští, Žerotínové, Lichtenštejnové. Nejbohatší z českých pánů byl jihočeský Eggenberg, který měl 3000 – 4000 osedlých.Výchova mladých šlechticů a šlechtičen byla od útlého věku založena na přesvědčení, že jsou něco víc než ostatní. Museli dodržovat přísná pravidla společenského chování.Zábava šlechty: Šlechta věnovala zábavě mnoho času. Hosté zůstávali často i několik dnů. Jednotlivé rodiny mezi sebou soupeřily v přepychovém jídle, množství služebnictva a slavnostních šatů. Plesy byly oblíbené pro dámy zatímco páni si oblíbili hony. Staly se jejich nejoblíbenějším zábavou. Největšími společenskými událostmi pro šlechtu byly korunovace a dvorské slavnosti. Vedle toho se šlechtici věnovali i sportu, míčovým hrám, bruslení, jízdě na saních, a především jízdě na koni a šermu. Šlechtici se ale zabývali i uměním. Takřka všichni hráli na hudební nástroj. Šlechtičny malovaly nebo vyšívaly.
V české barokní hudbě se spojila tradice lidové písně s nejnovějším vývojem tehdejší evropské hudby. Na některých zámcích byla stálá kapela. Mnozí čeští hudebníci sklízeli úspěchy po celé Evropě. Bylo mnoho hudebníků zejména mezi kantory.Na některých venkovských zámcích i v palácích byly divadelní sály a scény v parcích.V počátcích sem byli zváni především italští a němečtí herci. Po nich se objevilo i domácí divadlo a ožilo i ochotnické divadlo, kde hráli i samotní šlechtici. V baletech na vídeňském císařském dvoře hrál i samotný panovník.Tanec byl v šlechtických a bohatších měšťanských rodinách pokládán za nezbytnou část vzdělání. Tanec vyučovali především francouzští, španělští a italští učitelé. Tance se pořádali především v rozlehlých a vysokých společenských sálech.
